Jakou roli má Olomouc pro rod Berousků?
„Máme tu kořeny a můj tatínek Ferdinand Berousek a dědeček Ignác Berousek tu zakládali cirkus. A v životě bychom odsud neodešli, kdyby nás komunisté nevyhnali.
Jak na tu dobu vzpomínáte?
Bydleli jsme na Nových Sadech, kde jsme měli zimoviště a vedle sokolovny i dům. V Olomouci jsem se v roce 1947 narodil, dokonce přímo v maringotce. Na Nových Sadech jsem chodil do základní školy a později na měšťanku Na Hradě, než nás v roce 1959 odsud komunisté vypakovali, a byl to už druhý cirkus, který mým rodičům vzali. Sebrali nám dům i zimoviště a jediné, co nám nechali, byly dvě maringotky. Tak nás pět dětí rodiče sbalili, maringotky jsme naložili na vlak a odjeli do Prahy, kde jsme začali znovu. Protože jediné, co vám nemohou vzít, je to, co umíte.
Bývalý ministr kultury a dramatik Pavel Dostál vzpomínal, že často chodil k vám do cirkusu.
Byli jsme kamarádi ze školy. A ze všech ministrů byl asi jediný, který byl na úrovni a nerozlišoval v umění. Vždycky říkal, že když někdo umí, je jedno, zda jde o divadlo nebo cirkus. Na ta jeho slova často vzpomínám. Jako kluk byl v našem cirkusu pečenej vařenej a dělali jsme lumpárny jako všichni rošťáci. Jednou jsme byli i s ostatními dětmi schovaní ve cvičné manéži, tatínek tam cvičil zvířata, a když jsme s křikem vyletěli, splašila se a velbloud dokonce vyskočil ven. Táta mě huboval: Počkej, ty kluku, místo abys to ostatním ukázal a byl kamarád v tom dobrým, tak je sem ještě na lumpárny taháš. (směje se) Na Pavla Dostála vzpomínám jako na člověka s výborným charakterem.
Národní cirkus Originál Berousek se do Olomouce pravidelně vrací. Je to oblíbená štace?
Velice důležitá, na podobné úrovni jako Praha na podzim. Lidé nás tu znají a už jsou si jistí tím, že každý rok přivezeme nový program a na vysoké úrovni. Když zveřejníme, že tu hostujeme, rezervují si lístky z Ostravy, Brna i Jeseníku. Navíc jiné cirkusy jsou tu na deset dní, my na měsíc a vždycky jsme týden přidávali, to mluví samo za sebe. Kdyby lidé nechodili, nemohli bychom si tu dovolit jen tak stát se sto kusy zvířat a zahraničními artisty. Já sám se vracím vždycky rád, protože Olomouc je nádherné staré město na úrovni a se zlatými lidmi. A neříkám to proto, že jsem sám Hanák.
Je vám jednasedmdesát, neomrzel vás už život na cestách?
Kdepak, máme to v krvi. Narodil jsem se v tom. V manéži jsem strávil skoro 65 let, takže někdy už se taky cítím unavený. Posledních pět let uvádím program, a jakmile vcházejí do cirkusu lidé, rozsvítí se světla a vidíte, jak publikum reaguje, tak z člověka spadne únava. Pak se cítím, nechci říct jako mladý, ale zkrátka velice dobře. Nabíjí mě to. Samozřejmě přijdou i chvilky, kdy nadávám na vše včetně cirkusu.
Váš cirkus uvádí rok založení 1918, oslavíte jubileum?
Máme stoleté výročí, ale není to úplně přesné. V dokumentaci dochované od prababičky vím, že první cestovní licence v rodině byla vydaná někdy kolem roku 1872. A z vyprávění jde historie ještě dál, ale doloženou tradici máme více než 150 let. Naši předci byli dříve kočující umělci, divadelníci, kejklíři, pak artisti a tak to šlo dál.
S cirkusem jste projezdil celý svět. Na co nejvíc vzpomínáte?
Několik let o nás s drezurou medvědů usilovali v Americe, státním cirkusům však záleželo na Sovětském svazu. Jednou jsem v Rusku byl, tehdy mi tam onemocnělo dítě a málem umřelo, takže příště už jsem tam nechtěl. Ředitel státních cirkusů mě za trest nepustil nikam a nechal mě jezdit jen doma, což mi ale vůbec nevadilo. Dnes jsem ale rád, že jsem Rusko projel a viděl ho zblízka.
Co vám z Ruska utkvělo v paměti?
Turné s cirkusem Praga trvalo devět měsíců. Za tu dobu jsme projeli celý Sovětský svaz včetně asijské části a Sibiře. Vystupovali jsme v Archangelsku, což je město blízko polárního kruhu, tehdy téměř celé dřevěné. Jednou jsme přejížděli z jedné štace na druhou, objížďkou to bylo vlakem asi 1 800 kilometrů, ale zkratka přes Afghánistán nám měla ušetřit tisíc kilometrů. Naložili nás na vlak a s námi i padesát ozbrojených vojáků. Okna zabezpečili, přesto se stalo, že po nás někdo střílel. Odnesly to maringotky, ale to nebylo nic proti dvěma vojákům, kteří to nepřežili. Vysvětlovali jsme jim, že jsme raději měli jet o čtyři dny déle oklikou, ale vůbec to neřešili. Ztráty na životech pro ně byly běžné, brali to na lehkou váhu.
Nakonec jste se ale do Ameriky přesto dostali.
Když přišla nabídka na účinkování za mořem potřetí, už nás pustit chtěli. A tehdy jsem se smál a odmítal jsem zase já. Nedonutili jste mě jet do Sovětského svazu, nedonutíte mě ani do Ameriky, říkal jsem řediteli státních cirkusů. A proč mě tam posíláte, když jste mi sám bránil? Protože za vás dostaneme moc peněz, vysvětloval. Dělal jsem drahoty, ale sám už jsem se v Americe viděl taky.
Jaké to byly časy?
Odjeli jsme v roce 1987 a procestovali celé Státy s největším cirkusem světa Ringling Bros. and Barnum & Bailey Circus. Měl dva vlastní vlaky, kterými putoval mezi městy. Někdy se natáhly koleje přímo ke sportovním halám, kde jsme vystupovali. Jednu sezonu jsme vystupovali v kasinu v Las Vegas a vážili si nás, bylo to tam na vysoké úrovni. Měli jsme možnost tam zůstat dalších deset let, ale po převratu mě rodina stáhla domů. Stát nám v restituci nevrátil skoro nic, takže jsme začali znovu. Amerika nám ale dala zkušenosti a peníze, takže jsme po revoluci mohli vybudovat a otevřít první soukromý český cirkus.
Od amerického prezidenta George Bushe staršího jste dostal ocenění za humánní drezuru.
O tom už nechci mluvit, to je historie. Raději vám řeknu, jak jsme byli před devíti lety na největším světovém festivalu cirkusů v Bukurešti.
Povídejte.
Oslovili čtyřicet zemí a vybrali čtyři cirkusy. Americký, německý, náš a domácí rumunský. Všechny cirkusy stály vedle sebe. Měli jsme dvě představení denně, ale zájem byl tak velký, že jsme museli diváky posílat do ostatních cirkusů. Nešlo mi to do hlavy, ale pak se ukázalo, že Rumuni milují zvířata. Takové ovace jsme v životě nezažili, neustále byl aplaus vestoje. Stejně jsem ale nepočítal s tím, že bychom mohli vyhrát nějakou cenu, protože i na festivalech to bývá politika.
Jak to dopadlo?
Závěrečný den byl speciální program ve stabilním cirkusu. Ani jsem tam nešel a s dělníky sklízel cirkus, ale poslali pro mě limuzínu a pro ostatní mikrobus, tak jsem se oblékl a jel. Vyhlašovali deset zlatých klaunů pro dílčí kategorie. Byl jsem překvapený, že i na nás se dostalo, posbírali jsme jich několik a vždycky jsem pro ně poslal syna. Pak přišly tři hlavní ceny. Bronzového lva dostal německý cirkus, stříbrného americký cirkus. V tu chvíli jsem se otočil na syna a říkal mu, že uvidí tu politiku. Pak začali hlásit, že zlatého lva, nejvyšší cenu, získává cirkus, který zaplnil hlediště na 120 procent a který má tradiční cirkusový program. To už jsem začal v duchu pochybovat. A když řekli naše jméno, otočil jsem se znovu na syna a říkám: Počkej, teď půjdu já. A když jsem přišel do manéže, popadli mě rumunští artisté a celou věčnost mě vyhazovali do vzduchu.
