Primář závodník chránil Židovky, zemřel po bezdůvodném poválečném věznění

  12:52
Vážený lékař, odvážný závodník, zachránce židovských žen, spolupracovník odboje a pak bez jakéhokoli obvinění vězněný muž, jenž krátce po propuštění zřejmě i kvůli nespravedlivému žaláři umírá na infarkt. Tím vším byl Otokar Bittmann, osobnost olomouckého porodnictví a gynekologie. Od jeho smrti tento týden uplynulo 74 let.

Průkaz potvrzující zapojení Otokara Bittmanna do odboje během druhé světové války. | foto: archiv Tomáše Hrbka

Životní příběh Otokara Bittmanna začal 27. května 1891 v Kamenici v okrese Praha-východ, kde se narodil. V roce 1915 vystudoval pražskou lékařskou fakultu, později získal i profesuru. Hned po promoci ho ale čekalo peklo první světové války.

„Praxi chirurga ve frontových lazaretech, při níž míval na operačním stole těžce raněné, přerušila v roce 1917 zdravotní dovolená. Z vlastní vůle ji strávil na gynekologické klinice ve Vídni u známého profesora Wertheima,“ popsal Tomáš Hrbek, místopředseda olomoucké židovské obce, jenž Bittmannův příběh zpracoval k letošnímu 120. výročí porodnice ve fakultní nemocnici.

„Za války viděl jak umírající vojáky, jimž často nemohl pomoci, tak i rodící se děti, kterým pomáhal na svět. Toto napětí mezi mystériem života a smrti předznamenalo celý jeho život,“ dodal Hrbek.

Ten má k Bittmannovu příběhu osobní vztah. Nejen že ho pozdější primář olomouckého gynekologicko-porodnického oddělení přivedl na svět, ale za války jeho matku i další židovské ženy chránil před gestapem.

„Shromáždění faktů o jeho dobrodružném životě i nespravedlivém konci jsem považoval za splátku dluhu, který vůči němu pociťuji,“ vysvětlil.

Milovník rychlé jízdy se při závodění podíval smrti do očí

Do okamžiku, kdy se osud Hrbkovy rodiny protne s tím Bittmannovým, ovšem ještě zbývá víc než dvacet let. Nyní je těsně po první světové válce a čerstvě ženatý Bittmann začíná v mladém Československu budovat kariéru.

Nastupuje na vyhlášenou pražskou kliniku, posléze se stěhuje do Brna, kde se na právě založené Masarykově univerzitě podílí na vybudování porodnicko-gynekologické kliniky. Na začátku 20. let se stal soukromým docentem a také dvojnásobným otcem.

V roce 1924 sbíral zkušenosti na italských klinikách, na univerzitě pak pokračoval ve vědecké práci, kterou brzy začali uznávat i lékaři v zahraničí. Stále proslulejší byl jako operatér.

Od května 1928 ho pak lidé znali i jako nebojácného automobilového závodníka a na dráze se také podíval smrti zpříma do očí. Hned v roce 1928 při závodě Okruh pod Pradědem třikrát v plné rychlosti vyletěl z trati, když se snažil porazit jezdce v silnějším autě z vyšší kategorie. V té jeho totiž už všichni soupeři odpadli a Bittmann si nechtěl jen tak dojet pro laciné vítězství.

Podruhé kolem něj smrt prošla 15. července 1928 na Velké ceně Německa, kde tragicky zahynul Čeněk Junek, manžel proslulé olomoucké závodnice a rodačky Elišky Junkové. Na start svého osudového závodu se pak Bittmann postavil 28. září 1930 na brněnském Masarykově okruhu, o jehož vybudování se sám zasloužil.

„Po doplnění pohonných hmot se jeho bugatka rozjela. Před zraky zděšených diváků se vůz vzňal, Bittmann se ocitl v plamenech. Od jiskry z karburátoru zřejmě chytl benzín, kterým byla při tankování polita zadní část auta. A od ní chytla celá nádrž,“ vylíčil Hrbek.

Navzdory uzavření vysokých škol sepsal pro mediky učebnici

Bittmann naštěstí zvládl z hořícího auta vyskočit. Poté však pověsil závodní kombinézu na hřebík. Rychlou jízdu si ovšem dopřával dál na obyčejných silnicích, například při cestách mezi Brnem, kde přednášel, a Olomoucí, v níž se v říjnu 1933 stal primářem gynekologicko-porodnického oddělení.

„Traduje se, že po tehdejší úzké silnici přes vesnice zvládal tuto trasu za 45 minut,“ vzpomenul Hrbek.

Ve 30. letech Bittmann pracoval na tom, aby se olomoucká porodnice dostala na špičkovou úroveň. Inspiraci hledal v Německu, Holandsku či Švýcarsku.

V roce 1939 ale vše změnil začátek 2. světové války. Z Československa se stal okleštěný protektorát, ale Bittmann nezahálel a už myslel na dobu po válce. Vychovával si tak nástupce či navzdory uzavření českých vysokých škol sepsal pro budoucí mediky učebnici porodnictví a gynekologie.

Pozornosti okupantů však neunikl. Jako prvotřídního operatéra ho vyhledávaly i manželky prominentních Němců.

„Jeho pověst ještě vzrostla, když byl z Hitlerova hlavního stanu vyzván, aby na oddělení přijal Johannu Morellovou, ženu Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella,“ doplňuje Hrbek.

Při ochraně židovských žen šel do přímého střetu s gestapem

Bittmann se poté stal známým i ve vysokých nacistických kruzích, což mu ovšem nezabránilo, aby pomáhal odbojářům a byl v kontaktu s partyzány, jak potvrzuje několik přímých svědectví. Okupantům se postavil i přímo, když zachraňoval mladé dívky před nuceným pracovním nasazením ve třetí říši a také židovské ženy před transporty smrti do koncentračních táborů.

Pod falešnými záminkami je hospitalizoval, kdykoli bylo zapotřebí. Předem pro ně podepisoval přijímací lístky, stačilo jen doplnit datum.

„Bylo to velké riziko. Veřejná vyhláška varovala každého nepřítele říše, že může být potrestán vězením nebo i trestem smrti,“ vzpomínal Bittmannův žák Oldřich Šípek.

Konkrétně pro matku Tomáše Hrbka si však podle několika svědků přišlo gestapo přímo do nemocnice.

„Byla u toho i moje tehdy jedenáctiletá sestra, schovala se za matčinu postel. Vzpomíná, jak profesor Bittmann rozhodně odmítl vydat své pacientky a návštěvu víceméně vyhodil,“ doplnil Hrbek.

Strávil ve vězení čtyři týdny aniž by byl z něčeho obviněn

Válku Bittmann navzdory všemu riziku, jemuž se v zájmu druhých vystavil, přežil. Zlomilo ho až vězení, v němž skončil krátce po osvobození v červenci 1945. Osobnosti olomoucké nemocnice se hned další den za čtyřiapadesátiletého primáře postavily.

„Obrátili se na národní výbor s žádostí o sdělení důvodů Bittmannova zatčení a o urychlení jednání v této věci. Zůstala bez odpovědi,“ uvedl Hrbek.

Profesor zůstal za mřížemi bez jakéhokoli vysvětlení téměř čtyři týdny. Kolegům vzkázal, že s ním během té doby nikdo důvody vazby neřešil, nezačalo žádné vyšetřování.

Krátce po propuštění 13. září 1945 Bittmann umírá. „Zemřel cestou na nádraží na srdeční selhání. Pacientka z Pardubic, za kterou měl namířeno, se ho už nedočkala,“ upřesnil Hrbek.

Paradoxem příznačným pro poválečné Československo je fakt, že Bittmannovi v listopadu 1948 vyslovil oficiální dík a uznání za podporu partyzánů tehdejší ministr a generál Ludvík Svoboda.

„K prošetření důvodů Bittmannova zatčení nedošlo, asi o to nebyl zájem. Stejně jako nebyl zájem o to, aby se mohl hájit před soudem. On, který byl v osobním styku s partyzány, asi leccos věděl o kolaborantech i o těch, kteří se po osvobození narychlo hlásili k údajnému odboji,“ podotkl Hrbek.