Muzeum nyní plánuje kino opět otevřít, oživí ho opravy za 65 milionů. Jeho mnohdy pohnutý příběh zmapoval Alexandr Jeništa, vedoucí produkčního oddělení v Muzeu umění.

Než do kina Central začali chodit lidé na filmy, bývala tu i věznice. Dokdy fungovala?
Zástavba na místě pochází původně ze 13. století, stával tu špitál, špitální kostel, kadetní škola i kněžský seminář. Od roku 1845 zde byla umístěna trestnice okresního soudu – vězení. Relativně brzy však jeho kapacita přestala stačit. Po zrušení olomoucké pevnosti a pádu hradeb bylo rozhodnuto o vybudování nové soudní budovy a věznice, což je dnešní okresní soud.

Historie kina Central 10 fotografií

Co se stalo se starou věznicí?
V roce 1902 přešla do vlastnictví města a začala chátrat. A to až do roku 1915, kdy ji koupili manželé Moritz a Adele Donathovi.

Ví se o nich něco víc?
Do Olomouce přišli ze Vsetína kolem roku 1910. Úspěšně podnikali, věnovali se tehdy bouřlivě se rozvíjejícímu sladovnictví a lihovarnictví. Důležité pro jejich další osud i pro osud celé budovy je, že byli Židé. V centru si chtěli vybudovat reprezentativní sídlo firmy, a tak starou věznici přestavěli.

Jak konkrétně?
Věznice byla strohá klasicistní stavba. Donathovi se vydali cestou neoklasicismu s ozvuky kubismu. Podle plánů arch. Jaroslava Kováře st. vznikl skvostný palác. Nahoře byty a kanceláře, v zadním traktu fungovala část výroby. Na nároží dnešní kavárny byl výčep a prodejna likérů.

Proč do sídla firmy umístili v roce 1926 také kino?
Moritz Donath byl nadšenec do filmu. Tenkrát šlo čistě o zábavní obor, byl na vzestupu. Donath přemýšlel, jak do svého paláce přilákat co nejvíc lidí. V té době byly velmi populární kabarety, varieté i různé kluby. Z domu se tak zčásti stalo zábavní centrum inspirované velkými podniky ve Vídni či Paříži. Základem byly různé druhy zábavy umístěné v jednotlivých podlažích. Vše bylo propojené, bylo možné tam strávit dlouhý čas.

Co všechno měli Olomoučané kromě kina k dispozici?
V prvním podlaží bylo varieté Tabarin, což je dnešní sál Divadla hudby. Na boční straně dvora vyrostla přístavba pro vestibul kina. Nad ním vznikl Radio bar a také kuřárna. A hosté mohli mezi těmito podniky volně přecházet.

Je pravda, že Central byl prvním zvukovým kinem na Moravě?
Je to tak. Zvuková aparatura tu byla už v roce 1929. Za plátnem je dodnes výklenek na velkou reprobednu, z níž se zvuk šířil do sálu.

S kinem je spojený i tragický příběh sociálnědemokratického novináře Josefa Šanty ze začátku německé okupace. Co přesně se v kině stalo?
Josef Šanta byl jedním z provozovatelů Centralu. Podstatné je, že promítat mohl jen díky státem udělené licenci. Platila do května 1939 s příslibem na další prodloužení. Jakmile Němci v březnu 1939 obsadili Československo a vznikl protektorát, začali zabavovat židovský majetek. Nacisté tak přišli i do kina, Šanta jim ho ale odmítl vydat. Odvolával se právě na platnou licenci. V roce 1940 došlo k násilnému převzetí Centralu, Šanta byl internován v koncentračním táboře v Dachau. Odsud se v roce 1943 vrátil a zapojil se znovu do odboje. Byl ale znovu zatčen a deportován do Terezína. Tady v květnu 1945 umírá.

Skončili kvůli židovskému původu v koncentráku i Donathovi?
Moritz Donath zemřel už v roce 1932, paní Donathová s několika dětmi uprchla v roce 1939 do Chicaga. Syn Bedřich v Olomouci zůstal, ale konce války se dočkal v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce se do Olomouce ještě na čas vrátil.

Co se v kině a v celém domě dělo za protektorátu?
Central měl na starosti Alfred Kubisch, což byl za války vzdělavatel SS a krajské pobočky NSDAP. Zábavní podnik tu fungoval dál, byl oblíbený zejména u vojáků wehrmachtu, důstojníků SS či příslušníků gestapa. Češi se mu tak vyhýbali obloukem. Nevíme, co se ve varieté či v bytech nahoře přesně dělo. Říká se, že tu byl i nevěstinec. Potvrzené to ovšem není.

Existují informace o rekonstrukci kina v roce 1943.
Nacisté do kin obecně investovali, na základě Goebbelsovy politiky byla kinematografie důležitá pro propagandu. Proměnu Centralu dostali na starost prestižní architekti z Barrandovských ateliérů Jan Zázvorka ml. a Karel Škvor. Zmizela původní artdecová podoba sálu z 20. let. Nahradily ji prvky, které tam jsou dodnes k vidění. A to především prohnutý elegantní balkon a akustická vlna na stropě. Architekti balkon mimochodem posunuli dopředu, navýšili tím kapacitu z původních 450 míst na více než 500.

Jakou roli v Centralu sehrál po válce Bedřich Donath?
Vrátil se do Olomouce, ale byť byl přímý dědic, vydání rodinného majetku se nedomohl. Později komunisté vše znárodnili a z něj udělali národního správce zabaveného majetku. Rychle pochopil, kam Československo směřuje, a emigroval do Izraele.

Jak kino fungovalo do sametové revoluce?
Komunisté v domě zrušili jeho přirozené vazby. Byly tu kanceláře a byty. Kino fungovalo samostatně, bar zavřeli. Mírné oživení přišlo koncem 60. let za pražského jara. Čilý organizátor kulturních akcí v Olomouci Rudolf Pogoda tu v roce 1968 prosadil otevření jedné z poboček Divadla hudby – centrálního pražského podniku. Využil prostor původního varieté, Divadlo hudby tu vydrželo 50 let. Těsně před sametovou revolucí se podařilo dům získat pro galerii výtvarného umění – budoucí Muzeum umění. To jej od té doby naplňuje uměním, svým způsobem vytváří jakousi protiváhu mnohdy ponuré minulosti, kterou s sebou toto místo nese.