Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

VIDEO: Ráj nechtěných jezevčíků. Exmanažerka jich zachránila už desítky

  12:54
Místo manažerské práce v Praze, péče o psy v nouzi v Olomouci. Takovou cestu si zvolila Petra Smolková. Sedíme spolu v altánku, na stole je káva a sušenky. Okolo nás buď pobíhají, nebo poskakují jezevčíci. Kolem stolu se jich motá asi deset. Dožadují se škrabání a někteří si nosí i míčky, které pak chtějí házet.

Nejakčnější je hnědý dlouhosrstý Štefan. Má sice ochrnuté zadní packy, které mu ční vpřed jako písmeno Y, ale to mu nebrání, aby kolem nás poskakoval a chtěl si hrát.

„Já jsem vždycky pomáhala pejskům, ať už finanční a materiální pomocí, nebo venčením v útulcích,“ vzpomíná Petra Smolková na zahradě svého domu.

Právě dům s rozlehlou zahradou v chatové oblasti v Droždíně slouží jako útočiště pro pětadvacet psů, převážně jezevčíků – a to jezevčíků v nouzi. Petra Smolková se o ně stará už přes pět let.

Zachránění jezevčíci

„Ale máme tady i Beníka, který je dvounohá čivava,“ ukazuje na výrazně menšího psíka majitelka útulku.

„Ačkoliv jsme registrovaný útulek, tak nás tak nenazývám. Já tomu říkám domácí péče pro pejsky, kteří ji potřebují,“ vysvětluje zachránkyně nemocných psů a předsedkyně spolku Jezevčíci v nouzi.

„U mě je v současné době celkem 25 jezevčíků, dalších 15 v dočasné péči u paní Ivanky, se kterou dlouhodobě spolupracuji.“

Je to také maximální počet psů, o které se podle svých slov může zodpovědně postarat. „Víc už bych jich nezvládla. Už takhle spím pár hodin denně,“ říká.

Začalo to v Praze

Jak se bývalá obchodní ředitelka z Prahy ocitla v Droždíně, kde vede domácí péči pro psy? „Sama jsem měla od roku 2004 jezevčíka Belinku, kterého jsem dostala od rodičů,“ vypráví Petra Smolková.

S aktivní pomocí začala už v Praze před několika lety. „Volal mi tehdy vedoucí útulku ve Svitavách, že mají nemocnou jezevčičku, že je stará a brzy umře a nechce, aby umřela v kotci. Fanynka se jmenovala, umřela před rokem a půl,“ vzpomíná dnes již Olomoučanka. A tak to začalo.

Proč právě jezevčíci? „Líbí se mi. Vyhovuje mi jejich povaha. Jsou sami sebou, mají velkou rozmanitost emocí. Mám ráda psa do lesa, na výlet a i tito staří a často handicapovaní milují výlety,“ vysvětluje paní Petra a do náruče si bere Sašenku, hnědou hladkosrstou jezevčici, které úplně chybí oči.

Sašenka hned začíná olizovat paničce obličej a zvědavě očmuchává desku stolu. „Sašenka sice nic nevidí, ale postupně se z ní stejně stala vůdkyně smečky,“ usmívá se chovatelka.

První pohled může být smutný

Aby člověk pochopil, o co v případě Jezevčíků v nouzi jde, musí strávit s droždínskou smečkou nějaký čas. První pohled na nemocné, často částečně ochrnuté jezevčíky může být pro leckoho nepříjemný. Nabízí se i legitimní otázka, zda by nebylo lepší psy utratit.

„Setkala jsem se s řadou lidí, kteří nesouhlasí s tím, co dělám. Milionkrát jsem slyšela: Proč toho chudáka neutratíš?“ přiznává Petra Smolková.

„Prarodiče s tím příliš nesouhlasili, i přesto mě však velice podporují. Dědeček zvířata miluje, ale je stará škola a pro něj by bylo humánnější to zvíře utratit,“ svěřuje se.

Dodává zároveň, že tyto názory chápe. „Lidi, kteří vidí jen útržky, si musejí říkat, že ta zvířata trpí. Ale když pak přijdou na návštěvu a po půl hodině vidí, jak jsou ti pejsci šťastní, jak nosí míček, tak jim dojde, že to je jinak,“ je přesvědčená majitelka smečky jezevčíků.

Na lavičce se vedle ní zrovna uvelebil zrzavý dlouhosrstý jezevčík. Vypadá staře, ale v pořádku a zdráv.

„Teď tady za mnou vyskočil slepý Eda. Nikdo nepozná, že je slepý,“ podtrhává zkušenosti s návštěvami.

„Nejsem typ, který by zachraňoval pejska za každou cenu. Tedy za cenu, že by měl trpět. Od toho mám i naši veterinářku, která je zároveň i má kamarádka. Díky našemu přátelství dokáže říct, že jsem k nějakému pejskovi abnormálně přimkla, byť je už třeba ho, jak já říkám, ‚propustit‘. Ona je doktorka a vidí to jinak než já.“

Pomoc lidí a pračky na odpis

Petra Smolková k péči o jezevčíky ještě pracuje jako obchodní zástupkyně. „Pracovat musím. Máme velkou základnu dárců, kteří přispívají poměrně značnými částkami. Ale i tak je potřeba to celé nějak financovat. Nejvyšší položka jsou veterinární náklady, je to kolem 70 tisíc měsíčně,“ popisuje náklady na provoz centra.

Co se týče krmiva, spořádá smečka 13 kilo granulí týdně a ještě k tomu dostávají masové konzervy. Pak je třeba nakoupit hygienické potřeby. „Nejvíc vlhčených ubrousků, savých podložek a plen,“ vyjmenovává nejnutnější a nejžádanější kousky.

Pračka jede 24 hodin denně a většinou v provozu nevydrží déle než několik měsíců. Specifické téma jsou dupačky na některých pejscích.

„Dupačky jsou z funkčního důvodu. Všichni, kteří je nosí, mají i plínku, kterou ty dupačky drží. Pokud jsou ochrnutí a nemají zrovna vozík a tahají za sebou nožky, tak dupačky slouží jako ochrana před odřením pacek,“ vysvětluje trpělivě Petra Smolková. Na sociálních sítích jde o častou otázku a už je na ni zvyklá.

Když se loučíme, stojí celá smečka u branky. Až když zjistí, že tentokrát se nejde na výlet, trochu zklamaně odchází...

Autor: