Ke své novinářské profesi se mohl vrátit až v lednu 1990 jako šéfredaktor nově vzniklého svobodného obdeníku Region.
Období Pražského jara začal mapovat už od května roku 1998.
„Bylo to na popud nově vzniklé liberecké redakce MF DNES, pro kterou jsem psal seriál ke třicátému výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Měl velký ohlas a vznikla z něj první knížka s názvem A potom přijely tanky. Pojednává o srpnových událostech v Liberci a tom, co jim předcházelo. Ta, kterou teď budeme křtít, na ni navazuje, rozšiřuje ji i o období roku 1969 až po temnou vizi normalizace. Už napsané věci jsem doplnil o poznatky, které začaly vyplouvat na povrch postupně, jak se začaly otevírat archívy a jak je uvolňovali i Rusové,“ říká osmdesátiletý Příhoda.
Do díla zahrnul třeba euforii kolem hokejového Mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969, kdy se lidé radovali z dvojího vítězství nad Rusy a nakonec vyšli do ulic. Komunisté to tehdy komentovali jako řádění protisocialistických živlů.
„Tvrdili třeba, že na radnici v Liberci pálili výtržníci sovětskou vlajku. Podle svědků to ale byly červené trenýrky. Přidal jsem tam informace úsměvné i vážné, třeba o tom, jak se po moskevských dohodách zabydlovaly sovětské posádky za Ještědem a zmiňuji i méně známé sklady jaderné munice,“ upřesňuje Příhoda.
Liberec měl na konci 60. let pověst města buřičů
Kniha na bezmála čtyřech stech stran obsahuje dobové články, dokumenty i komentáře a publicisticky vykresluje dobu, kdy se Československo snažilo vymanit z vlivu Moskvy a jít vlastní demokratickou cestou, jenže pak přijely ruské tanky a poté na lidi začaly dopadat pendreky normalizace.
„Liberec měl pověst města buřičů, kde lidé otevřeně dávali najevo svůj odpor proti okupaci. V srpnu 1968 tu zemřelo devět lidí a o rok později policisté rozháněli slzným plynem ty, kteří si jejich památku připomínali. Proto Liberečané pocítili normalizační pendreky hodně drsně.“
Příhoda studoval dobové archivy i novinové články, mluvil s pamětníky a zachytil i události v rámci dnešního Libereckého kraje.
„Prošel jsem zasedání libereckého Okresního výboru Komunistické strany Československa, okresního i městského národního výboru a objevil jsem tam zajímavé věci. Třeba to, jak se jednalo o zrušení pomníčků obětem srpna 68, nebo jak rozhodli o tom, že si architekt Karel Hubáček nepojede převzít Perretovu cenu za horský hotel Ještěd,“ upřesňuje autor. „Moje vnučka opatřila knihu vysvětlivkami dobových zkratek, které už dnes lidé neznají.“
Texty doprovázejí dokumentární fotografie ze státního archivu, ze Severočeského muzea, od příležitostných fotografů jako například od Jaroslava Bláhy, nebo anonymní fotky, které kolovaly mezi lidmi u nás i ve světě.
Slovo do vlastních řad - zkáza demokratického tisku
„Měl jsem ještě další materiály na nejméně padesát stran, ale ty už se do knihy nevešly, například manifest Dva tisíce slov, který byl jedním ze dvou nejdůležitějších dokumentů Pražského jara, nebo jeho normalizační obdobu Slovo do vlastních řad, která naopak zadusila všechny zárodky demokracie v tisku a vykázal novináře do cenzurních mezí,“ říká Příhoda, mimo jiné i jeden ze zakladatelů Klubu autorů Liberecka.
Knihu Nejdřív tanky, potom pendreky pokřtí autor v úterý 9. června v hlavním sále liberecké knihovny. Tam bude k dispozici i za režijní cenu.
Program začíná v 17 hodin a vystoupí v něm dívčí saxofonová skupina Apple Saxes. Po křtu bude kniha k mání na pultech regionálních knihkupců.
