V době, kdy její spolužáci ze třetí třídy prožívali klasické dětství v šedivém socialistickém režimu, se devítiletá Stanislava ocitla v naprosto neznámém světě. Se svými rodiči odletěla na tuniský ostrov Džerba. Oba byli tehdy doktoři plní energie, a tak dostali požehnání od státu odjet pomáhat rozvojovým zemím.
„Tenkrát naši dostali pasy s výjezdní doložkou do všech zemí světa, což byla za socialismu naprostá rarita. Z Tuniska jsme tak podnikali nepřeberně cest,“ vzpomíná Stanislava Brůhová.
Celé tři roky prožila na největším ostrově severní Afriky, který patří Tunisku a dnes je známou turistickou oblastí. Tenkrát byly na Džerbě asi jen tři hotely, turistů jako šafránu a mladá česká rodina tam dostala k dispozici svůj dům. Maminka jako oční specialistka léčila domorodcům zrak, tatínek jim nabízel stejně jako svým pacientům doma péči obvodního lékaře. Oba jezdili do práce na kole a dcera chodila pěšky asi půl kilometru do francouzské školy.
Stanislava Brůhová (59)Rodačka z Mariánských Lázní, vystudovala medicínu na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze a po vzoru své maminky, oční primářky, si vybrala oční lékařství. Po promoci se rozhodla se svým manželem usadit v Českých Budějovicích, kde nastoupila na oční oddělení v krajské nemocnici. Tam působila do sametové revoluce, pak si zařídila privátní ambulanci, kterou provozuje dodnes. Je rozvedená, má dvě dospělé dcery. Jejím největším koníčkem je cestování. Většinu své dovolené stráví v exotických zemích. Na cestách pořizuje reportážní fotografie, především místních obyvatel, je také autorkou čtyř cestopisných knih. Mezi její další velké záliby patří argentinské tango, cyklistika, lyžování a tenis. |
„První týdny byly krušné, protože jsem nikomu nerozuměla. Ale pak už to šlo dobře. Naučila jsem se jazyk a nezbylo mi, než být samostatná. Chodila jsem třeba sama nakupovat na arabský trh, kde jsem po vzoru ostatních smlouvala, nebo mě rodiče posadili samotnou do letadla a letěla jsem do hlavního města za nějakými známými,“ vypráví energická tmavovlasá žena s brýlemi a otevřeným pohledem.
Procestovala celý svět
Když po třech letech přijeli zpátky do Československa, vrátila se i k obvyklému způsobu života. To znamená přes den škola či práce a odpoledne každý den všichni na tenisové kurty. A o prázdninách vycestovat, jen kam režim dovolil.
„Jenže já už jsem byla naočkovaná tím velkým světem a hltala jsem knížky Vojtěcha Zamarovského, protože mě naprosto fascinovaly starobylé kultury. A tak jsem před maturitou koketovala s tím, že bych šla studovat egyptologii, nebo orientalistiku,“ líčí Brůhová.
Dokonce se jela i podívat do Prahy za jistou univerzitní profesorkou, která měla celou vilu vyzdobenou africkými maskami. Ale nakonec převážila praktičnost a přihlásila se na medicínu. „Moje maminka, která byla primářkou očního oddělení v nemocnici, mi říkala, koukej vystudovat něco pořádného. Doktora potřebují vždycky a všude a ve volném čase si dělej, co chceš. Tak to dělám podle ní,“ říká Brůhová.
Za socialismu to vypadalo, že může na exotické cesty jen vzpomínat jako na něco, co už nikdy nezažije. Celou dobu toužila po pyramidách, Persepolis, Baalbeku a dalších starověkých divech světa. „To jsou slova, ze kterých mám husí kůži, a za minulého režimu jsem se musela smířit s tím, že tyto nádherné stavby nikdy neuvidím. A když se pak naskytla možnost cestování a poznávání, beru to jako obrovský dar. Stále mě to fascinuje a užívám si plnými doušky,“ vyznává se nadšená cestovatelka.
Oční lékařka a fotografka Stanislava Brůhová
Mezi jejími oblíbenými destinacemi jsou i země Blízkého a Středního východu. Opakovaně byla v Libanonu, Jordánsku, Izraeli i Egyptě, dále v Sýrii, Jemenu. Pak se vrhla do Jižní Ameriky, navštívila Argentinu a Peru, ve Střední Americe cestovala po Mexiku, Kubě, Jamajce. Vydala se také na Srí Lanku, byla v Namibii, Jihoafrické republice, Etiopii a Zanzibaru, ale také v Japonsku, Uzbekistánu, Gruzii, Arménii, v Číně a na jaře se chystá podruhé do Vietnamu.
„Na dovolenou nejezdím odpočívat, tam toho chci co nejvíc vidět, vstřebat, vyfotografovat. Doma si ráda přispím, ale na dovolené jsem na nohou, jakmile vyjde sluníčko,“ srovnává Brůhová, která ze svých exotických pobytů vydala i čtyři cestopisné knihy. Kvůli jejich komplikovanému putování ke čtenářům však další publikaci nechystá, o svých zážitcích z cest píše už jen na webu.
„Důležitý je přístup k pacientovi“
Při vyprávění s budějovickou lékařkou Stanislavou Brůhovou čas kvapí jako voda ve vydatném horském prameni. Je na ní vidět, že všechno, čemu se věnuje, ji opravdu baví. Oči jí září, živě gestikuluje, občas se sama zarazí, když zaběhne do velkých podrobností.
Záběr jejích koníčků je na pracující ženu a matku dvou dcer tak široký, že mnozí kroutí hlavou a diví se, jak to všechno stíhá. Třeba její záliba ve fotografování ji tak pohltila, že v roce 2004 absolvovala rekvalifikační kurz Digitální reklamní fotografie a zařídila si doma na půdě profesionální fotoateliér.
„Tam vznikají ty moje ateliérové „úlety“, různé zdivočelé montáže a koláže a náramně jsem se tím bavila deset let v kuse. Pak jsem spolupracovala se Štěpánem Mikulášem Marešem a udělali jsme spolu knížku Zlatý voči,“ líčí zapálená fotografka.
A také cyklistka, lyžařka a tenistka. Zatím posledním zářezem v rozmanité paletě jejích koníčků se stalo smyslné argentinské tango, při němž se seznámila se svým současným partnerem.
Tělo se nesmí zanedbávat
Když otevřeme téma její profese, její nadšení je stejně nakažlivé jako třeba při vzpomínkách na šťastné dětství nebo povídání o koníčcích. Tvrdí, že právě díky své všestrannosti ji její profese stále naplňuje, a když jsou nějaké svátky, je doma a tři čtyři dny své pacienty nevidí, začnou jí chybět a už se mezi ně zase těší.
„V privátní ambulanci jsem zjistila, že ne všechno se dá vyřešit léky anebo operací. Velice důležitý je také přístup k pacientovi. Když už nemůžete pomoci jednoduše tím, že předepíšete jiné brýle a člověk lépe vidí, pomůže mu i to, jak s ním promluvíte anebo jak se k němu chováte. To vás nikdo ve škole nenaučí, na to si každý musí přijít sám. A denně vidím velmi silnou zpětnou vazbu, že to lidi potřebují,“ popisuje zkušená oční lékařka.
Vždycky, když slyší už klasickou větu, že si někdo zničil oči u počítače, či v lepší verzi, že si je u zářícího monitoru teprve zničí, pokud u něho bude stále vysedávat, si už jen rezignovaně povzdechne.
„Říká se to, je to však nesmysl. Dospělý a starší člověk si oči u počítače může unavit, když hledí na monitor denně spoustu hodin, ale zničit rozhodně ne. Vždycky říkám, kdyby někdo pracoval na poli, po brýlích ani nevzdechne. Ale když sedí osm hodin u počítače, potom sebemenší brýlová vada vypluje napovrch, protože oči se brání přetěžování a o brýle si takzvaně říkají,“ vysvětluje.
A dodává, že oči nejdou oddělit od zbytku těla, a když v něm není něco v pořádku, projeví se to i na zraku. „Naše tělo se nenechá beztrestně donekonečna zanedbávat. Poznala jsem to i na sobě. Do 40, 45 let máte všechno zadarmo, o nic se nemusíte snažit. Pak postupně zjistíte, že chcete-li slušně fungovat i nadále, musíte pro to začít něco dělat a nepolevovat. Takže správná životospráva spojená s pohybem na čerstvém vzduchu je nejlepší prevencí nakonec i pro oči,“ dodává Stanislava Brůhová.
