Mezi tiskařskými stroji, kde to voní barvou a olejem, prozradil deníku Metro šéf litografické dílny Martin Bouda tajemství. Díky hlasité podpoře Pražanů, která celou výpověď z Malé Strany provázela, se tu nyní dveře netrhnou.
„Historii nepřestěhujete. Máme za sebou měsíc plný stresu, běhání po úřadech a nedostatku spánku. Nic se ale naštěstí nezměnilo,“ říká Metru Bouda.
Kdy jste se dozvěděl o tom, že se budete muset stěhovat?
Úplnou náhodou asi před třemi týdny. Naše kamarádka Zdenička našla usnesení městské části o výpovědi z nájmu, které čekalo jen na podpis starosty, na internetu. Oficiálně jsem ji měl dostat až koncem února. Naštěstí to dobře dopadlo.
Nevíte, proč se radnice rozhodla stěhovat právě sem?
Taky jsme to nechápali. Zde se jako na jednom z posledních míst používá kamenotisk, pracovali tu umělci jako Adolf Born či Oldřich Kulhánek a hned nad námi, kde byl dříve sklad papírů, napsal Karel Čapek R.U.R. Lze tu tedy hovořit o historické hodnotě místa. Přitom naproti přes dvorek je blok garáží v majetku radnice. Dva roky nevyužívaný.
Bylo by to stěhování vůbec možné? Vždyť tu máte několikatunové tiskařské stroje.
Tak všechno jde. Muselo by se ale bourat. Tenhle pětitunový kolos je tu zabetonovaný. Dávali ho sem před více než osmdesáti lety jeřábem, ten menší, který tu vidíte, jakbysmet. Nehledě na celkovou náročnost po technické a finanční stránce.
Ke kamenotisku používáte speciální bloky vápence, kterého tu máte plný sklad. Kde ho berete?
Když se přecházelo na takzvaný ofset, tiskařskou metodu, která se nyní běžně používá, vápence byl všude najednou přebytek. Došlo to do takového extrému, že si jím lidé dláždili zahrádky. V Kolíně, kde jsou obrovské tiskárny, jím prý dokonce vydláždili náměstí. Nedopadalo to dobře. Kámen ale nasakoval vlhkost a po prvním mrazu se začal rozpadat. Občas nám nějaké kameny přinesou lidé jako pozůstalost dědečka výtvarníka, některé si sháníme sami. Takový kámen vydrží docela dlouho. Po každém tisku se zbrousí sotva o půl milimetru, a když je již moc úzký, dá se přilepit k dalšímu a tiskne se zase dál.
Máte tu také několik tiskových forem, na kterých je již nanesen negativ. To je krteček? (ukazujeme na jednu s desek)
Ano. Za touto kamennou deskou se skrývá docela zajímavý příběh. S ní v rukou jsem jezdíval za panem Millerem do nemocnice, pak zpět do dílny tisknout a zase zpět nanést další vrstvu tisku. Bylo to poslední dílo, jehož byl autorem. Zažili jsme spolu nejednu zábavnou situaci. Pan Miller byl totiž již zvyklý na práci s počítačem a když jsem mu desku jednou ukazoval, poprosil mě, zda bych mu nemohl zajíce nazvětšovat o třicet procent. To pochopitelně u litografie není možné.
Zdroj článku: METRO
