Teď mu jeho oči nahrazuje černý labrador Laco, který k němu přijel až z Bratislavy. „Se psem je život lehčí a pohodlnější. Člověk se necítí sám, protože má kamaráda, který ho nutí chodit ven a hýbat se,“ popsal svou zkušenost s vodicím psem Slávek.
„Cesta s pejskem je mnohem jednodušší, protože se vyhýbá různým překážkám. Umí najít různé dveře, přechod přes silnici a v Praze najde vchod do metra, eskalátory nebo vstup do soupravy metra,“ pochlubil se Slávek.
„Laco je skvělý. Cvičitelka, která ho sehnala, říkala, že patříme k sobě. A od prvního dne jsme si opravdu sedli. Je neuvěřitelně šikovný, všechno najde a vodí mě do práce. Tam ho mají všichni rádi,“ chlubil se Slávek. A Laco jako by mu během vyprávění rozuměl. Po svém pánovi pohodil zamilovaným pohledem pokaždé, když zaslechl své jméno.
Za celou dobu, co Slávek chodí s vodicími psy, se mu stalo jen jednou, že si se svým parťákem nesedl. S černou Layou mu to nevyšlo. Podle jeho slov byla jako pes bezvadná, ale jako vodič selhala. Byla neukázněná a Slávek byl ve fázi, kdy on vodil ji. „Nesedli jsme si. Nesžili se. Layu jsem tak musel nakonec vrátit,“ řekl Slávek s tím, že se to někdy stává.
Nejdůležitější cesta vede do práce
Naštěstí se v té době v Bratislavě trénoval jeden černý labrador Laco, který se shodou šťastných okolností dostal díky nadaci Mathilda až k Slávkovi do Karlových Varů. „Volala mi známá, že má vycvičeného psa,“ řekl. Tak přijela do Varů a nechala oba, aby se oťukali. První a nejdůležitější cesta je ta do práce. „Šli jsem tam a zpět. A nemělo to chybu. Laco je rozený vodicí pes,“ pochvaloval si společné začátky Slávek.
Svůj vodičský um v cizím městě Laco předvedl svému páníčkovi minulý měsíc. „Jeli jsme spolu na otočku do Prahy. Potřeboval jsem si zajít do půjčovny zvukových knih. Chtěl jsem si půjčit nějaké knihy, které jsou pouze na kazetách. Kdyby byly ve formátu mp3, tak bych si je stáhl, ale takhle jsem si pro ně musel zajet osobně,“ vysvětlil Slávek.
Trasu, která dá občas zabrat i lidem, kterým zrak slouží, zvládl Slávek s Lacem na jedničku. „Dojel jsem na Hradčanskou, odtamtud jsme vyrazili na Můstek, kde jsme vystoupili v místech, kde je Vodičkova ulice. Vydali se na druhou stranu, do Štěpánské, ze které jsme došli do Krakovské, kde je to knihkupectví. Tam jsem si vzal sedmdesát kazet do batohu a šel zpátky na metro Muzeum. Na Florenci jsem Laca vyvenčil a do hodiny jsme se vraceli zpátky domů,“ popsal trasu Slávek.
První byla Cilka
Slávek si svého prvního vodicího psa pořídil už v roce 1995. Byla to světlá labradořice Cilka, která mu ukázala, jak skvělé je mít chlupatého parťáka. Po čtyřech letech mu ale jeho první psí kamarádka umřela. „Měl jsem veliké štěstí, protože jsem dostal dalšího psa,“ vzpomínal Slávek.
Tehdy se k němu dostal opět světlý labrador. Jenže to byl kluk, Felík. Ten byl se Slávkem dlouhých jedenáct let a pak šel do psího důchodu. Pomyslnou štafetu po něm převzala labradořice Jessie.
„S Jessie jsem byl tak sehraný, že neměla ani postroj. Stačila flexa a vyhýbali jsme se všemu. Byla perfektní vodič,“ svěřil se Slávek. Zlom přišel až s Layou, která selhala hlavně jako vodič. „Byl jsem z ní nešťastný. S bílou holí bych byl rychlejší,“ vzpomínal.
A pak se objevil pes ze Slovenska. „On je borec. Stejný případ jako Jessina, Felda nebo Cilka. Jsme oba spokojeni. Nebýt Lacka, tak bych nezvládal práci tak jako teď. V současnosti chodím masírovat do různých zařízení a nebýt jeho, tak bych to určitě nezvládal. On to ví, že na něho nedám dopustit. Je moc šikovný,“ pochvaloval si Slávek.
Laco měl za celou dobu jen jeden malý jazykový problém. „Jediné slovo mu dělalo problém. Urob. To bylo jediné, co uměl slovensky. Je to zlatej pes, i když je černej,“ dodal Slávek.
