Petr Mottl se narodil předčasně ve 27. týdnu a vážil 980 gramů. „Abych mohl žít, museli mi dát víc kyslíku, a tím pádem mi odešel zrak. Důležité je, že jsem na světě. Vnímám ho citem, hmatem a sluchem,“ prozrazuje 25letý hudebník.

Nebyla to jediná rána, kterou mu osud uštědřil při vstupu na svět v porodnici v Jindřichově Hradci. „Kvůli komplikovanému porodu mám dětskou mozkovou obrnu, což se projevilo i tím, že jsem nebyl schopný rozevřít prsty u rukou.“

Celkovou hybnost těla rozcvičoval odmalička v plaveckém oddíle. Pomáhalo to, ale ruce měl stále sevřené. Naštěstí má Petr okolo sebe rozevřenou pomocnou náruč svých rodičů, sourozenců, blízkých lidí a také odborníků. S dobrým nápadem přišla pracovnice z rané péče pro nevidomé a slabozraké, která do rodiny Mottlových dojížděla.

„Ať zkusí hrát na klavír. Tím si rozcvičí prsty, aby se pak ve škole mohl naučit Braillovo písmo,“ poradila při jedné své návštěvě.

„Ujala se mě paní učitelka Dita Kršíková z jindřichohradecké základní umělecké školy,“ říká Petr. „Nikdy sice nevyučovala nevidomého žáka, ale brala to jako osobní výzvu. Nejdřív mě seznámila s klaviaturou a počkala, až si zapamatuju zvuk každé klávesy. Vysvětlila mi prstoklad a jednotlivé skladby mi nahrávala na diktafon. Nejprve nahrála part pravé ruky, pak levé a nakonec obou současně. Podle sluchu jsem si hledal tóny na klavíru, až jsem se skladbu naučil zpaměti.“

Prsty se překvapivě rozhýbaly. A vyšlo najevo další překvapení. Petr má nejen výtečnou hudební paměť, ale také absolutní sluch. Pro nezasvěcené – je to totéž, jako kdyby měl v uších zabudovanou elektronickou ladičku. Určí přesnou frekvenci každého tónu, který zaslechne.

„Paní učitelka Kršíková se mnou jezdila každého půl roku na pražskou Konzervatoř Jana Deyla, která poskytuje vzdělání především zrakově postiženým. Předvedl jsem, co umím, a oni nám vždycky řekli: Je to dobré, vytrvejte.“

U přijímaček na konzervatoř dostal pětku

To už Petr po odkladu navštěvoval základní školu a měl jasný životní cíl. Po základce nastoupí na konzervatoř, aby se stal profesionálním klavíristou. Když Dita Kršíková odešla na mateřskou, převzala po ní vyučovací štafetu klavíristka Jana Krausová. Spolu s rodiči pak Petra doprovázela na přijímací zkoušky na konzervatoř. Sedmnáctiletý mladík zasedl za klavír před vyučující, kteří ho předtím chválili.

„A najednou mi dali za můj výkon pětku. Paní učitelka, která moje hraní poslouchala za dveřmi, to nemohla pochopit. Podle ní jsem hrál na jedničku, nejhůř dvojku. Odvolal jsem se, podpořila mě moje základní umělecká škola i známá cembalistka Zuzana Růžičková, ale nepomohlo to. Učitelé oboru hry na nástroj mě prostě nechtěli. Myslím, že se zalekli mých následků obrny – nemám prostorovou orientaci, chodím o berli, nedokážu kontrolovat mimické svalstvo. Bez pomoci asistenta se neobejdu,“ konstatuje Petr.

Ale jako už předtím, i tentokrát se mělo ukázat, že v jeho životě je všechno zlé pro něco dobré. Jiný pedagog si všiml jeho zklamání a nabídl, aby ve škole vystudoval obor hudebněkulturní činnost. Petra studium bavilo a pak pokračoval čtyřletým oborem ladění klavíru.

Jazz poslouchal už jako školák

Loni školu absolvoval, má kulturní rozhled a patří k nemnohým klavíristům, kteří si umějí profesionálně naladit nástroj. Vedle klavíru hraje na elektronické i kostelní varhany. Díky dobrému základu z jindřichohradecké hudebky se spoustu věcí naučil sám. A také tu, která je mu nejmilejší – jazz.

„Už na základce jsem ho poslouchal v rádiu. Cítil jsem, že tenhle hudební styl je pro mě to pravé. Vždycky jsem si rád improvizoval. Když jsem dohrál předepsané skladby od Bacha nebo Mozarta, pokračoval jsem si pak volně v jejich náladě. Ale až díky jazzu jsem poznal, jaké výrazové možnosti má hudební improvizace. Nejraději hraju klidné jazzové balady a blues.“

Jeho hráčské umění sice odmítla konzervatoř v Praze, ale v Jindřichově Hradci na talent svého rodáka nezapomněli. Už před šesti lety dostal nabídku k vystupování ve zdejší galerii Okénko. Návštěvníci si jeho recitály rychle oblíbili. Loni, když dokončil školu, mu vedení galerie zařídilo, že tam mohl nastoupit do pracovního poměru jako stálý klavírista.

„A tím se ze mě de facto stal profesionální hudebník. Můj sen se začal plnit. Jsem šťastný a vděčný všem, kteří mi k tomu pomohli,“ uzavírá Petr své povídání v Masných krámech.

Vedle něj sedí jeho nejbližší lidé, maminka a taťka. Přivezli ho k tomuto rozhovoru, doprovázejí ho na vystoupení, fandí mu. A s nimi i posluchači, kteří ho poslouchají každou středu až pátek v jindřichohradecké Galerii Okénko nebo chodí na úterní koncerty jazzové skupiny do Cocktail Baru 69. Klávesy Petra Mottla tam umocňují tu správnou modrou náladu.