Řada významných pražských ulic, náměstí a nábřeží změnila svůj název v průběhu let i několikrát. Nejčastějším důvodem pro to byla politická motivace, neboť Praha byla jen během minulého století součástí monarchie i následně nově vzniklé republiky a kromě toho prošla obdobím nacistické a komunistické totality, než se znovu vrátila svoboda.

Právě během čtyřiceti let komunismu bylo pojmenovávání ulic součástí propagandy a tuto agendu držel pevně v rukách vládnoucí režim. Pouze v šedesátých letech minulého století, kdy se politické poměry mírně uvolnily, se tato pravomoc krátce vrátila samosprávám bez přímého zasahování stranických orgánů.

Jenže během období normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech mělo znovu rozhodující slovo předsednictvo Městského výboru KSČ. 

„Důsledkem tohoto postupu byla nadměrná ideologizace názvosloví a zcela jednostranné upřednostňování názvů podle často bezvýznamných reprezentantů dělnického a komunistického hnutí i činovníků KSČ na úkor místních a neutrálních názvů nebo návrhů občanů dotyčných lokalit,“ píše se v publikaci Pražský uličník, která se věnuje pojmenovávání veřejných prostranství v metropoli.

Prorežimní názvy se týkaly jak ulic v nové výstavbě zejména na sídlištích, tak právě i přejmenovávání ve starších čtvrtích v centru města. To je i případ ulic Sokolská, Wilsonova a Mezibranská na Novém Městě v Praze 2, které se koncem sedmdesátých let staly součástí páteřní Severojižní magistrály. A proto se změnily na třídu Vítězného února, aby připomínaly státní převrat v Československu v roce 1948. Sousední Legerova se zase tehdy nově nazývala ulicí Lidových milicí.

Stejně tak Evropská třída v Praze 6, která směřuje k letišti, se kvůli svému významu jmenovala až do roku 1991 Leninova. Směrem do centra na ni přímo navazuje Vítězné náměstí, které si také prošlo v minulosti řadou změn názvu. A to už jen kvůli tomu, že tam sídlí generální štáb armády. Zatímco za protektorátu neslo označení náměstí Branné moci, za komunismu to bylo Říjnové revoluce.

Stalin měl v Praze dvě ulice

V minulosti existovala Stalinova ulice hned na dvou místech v metropoli. Nejprve se tak až do roku 1962 nazývala dnešní Vinohradská, kvůli úpadku kultu tohoto diktátora se ale název změnil.

Zajímavostí je, že v roce 1971 poměrně nenápadně vznikla stejnojmenná ulice také v místě dnešní Starochodovské ulice v Praze 11. A dokonce krátce přežila i revoluci, když zanikla až 20. prosince roku 1989. Stala se tak jednou z posledních ulic v sovětském bloku, která nesla pojmenování po Stalinovi.

Jiné ulice byly naopak pojmenovány po poměrně neznámých představitelích minulého režimu, jako byly třeba Famírova, Jodasova nebo Krčkova.

Mezi nejprestižnější místa pro pojmenovávání dlouhodobě patří nábřeží, proto se také v minulosti tolikrát měnila. Ještě před třiceti lety měla Praha například Gottwaldovo nábřeží, dnešní Masarykovo, nábřeží Karla Marxe (Podolské) a nábřeží Bedřicha Engelse (Rašínovo).

Zásadní změna pochopitelně přišla až s listopadovou revolucí v roce 1989. Avšak původní názvy či zcela nová pojmenování se až na pár neobjevily hned. Nejprve se zformovala nezávislá skupina tvořená převážně odborníky z Ústavu pro jazyk český nebo Univerzity Karlovy, která připravila nové směrnice pro výběr a schvalování názvů.

A v roce 1991 se přetransformovala na místopisnou komisi rady hlavního města, která postupně navrhla veškerá polistopadová přejmenování.

„Celý proces trval zhruba až do poloviny devadesátých let. Jednak nebylo vždy jednoduché najít nový vhodný název a jednak se jednalo o velkou administrativní zátěž, která znamená, že si lidé musí změnit veškeré doklady,“ vysvětluje průtahy Marek Lašťovka, který je v Archivu hlavního města vedoucím oddělení fondů novodobé správy.

Podle něj se krátce po převratu narychlo změnily pouze nejkřiklavější případy, jako byla právě Stalinova nebo Ždanovova ulice, která nesla jméno sovětského politika.

Naskytla se ale i řada sporných případů, například část veřejnosti žádala odstranit všechny názvy spojené s lidmi, kteří se hlásili ke komunistické ideologii. Místopisná komise ale doporučila, aby na smaltovaných tabulkách zůstala jména komunistů, kteří zahynuli během druhé světové války a s pozdějším režimem už neměli nic společného. I proto se nakonec přejmenování po roce 1989 týkalo „jen“ zhruba stovky ulic.