V praxi by takový krok znamenal, že by zaměstnavatel mohl místo závodní jídelny nebo příspěvku na stravenku zaslat svým zaměstnancům na účet rovnou peníze. Údajně by odpadla administrativa, ale především by se snížil zisk zlým zahraničním poskytovatelům stravenek. Protože se zástupci zaměstnanců ani zaměstnavatelů nikdo takový návrh nekonzultoval, považuji to spíše za lakmusový papírek paní ministryně. Přesto…

3 fotografie

Pojďme se podívat, co by taková úvaha znamenala v praxi. Předně je třeba si vysvětlit, kde se vlastně stravenky vzaly. Stát, ale i podnikatelé si totiž uvědomují, že k tomu, aby zaměstnanci byli produktivní a zdraví, musí pravidelně jíst. A to i v práci.

Motivace k stravování

Z tohoto důvodu vznikla daňová úleva pro ty, kteří motivují své zaměstnance k pravidelnému stravování. To se může dít buď ve firemní jídelně – typicky ve velkých provozech, anebo v restauraci při platbě stravenkou. Oba tyto systémy stát podporuje a je to dobře.

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí Alena Schillerová.

Jistě není náhodou, že taková podpora funguje asi ve čtyřiceti vyspělých státech světa, a to více než půl století. Jestliže by zde došlo k tomu, že daňově uznatelná část příspěvku zaměstnavatele půjde zaměstnancům rovnou na účet (a je jedno, zda v jedné tranši s výplatou, či odděleně), bude to mít hned několik důsledků.

Ten první, ovšem poněkud populistický argument je, že lidem se prakticky hned zvýší mzda. Dát jim peníze na ruku a vyhnout se tím administrativě a poplatkům, to zní samozřejmě rozumně. Ovšem postupem času se z této částky stane pevná součást mzdy a přestane být benefitem pro zaměstnance.

A jsem přesvědčen, že současný návyk chodit na oběd by se postupně vytratil, neboť lidé by peníze zkrátka raději utratili za něco jiného, v aktuální chvíli prospěšnějšího.

Bylo by zcela logické, kdyby posléze příspěvek nárokovali i ti zaměstnanci, kteří se dnes stravují v závodních jídelnách.

Přiznejme si zcela otevřeně, že je rozdíl mít na účtu o nějakou tisícikorunu měsíčně navíc. A byl by to do jisté míry požadavek oprávněný, protože zaměstnanec má právo si vybrat, jakou formou bude tento „benefit“ čerpat.

Ve výsledku bychom se dostali do situace, kdy by i firemní kantýny postupně zanikly. A v podstatě tím zboříme jeden celý funkční sektor. Nehledě na propouštění zaměstnanců v těchto provozech.

Nemohu přijmout ani argument ministerstva, že dojde ke snížení administrativy. Předpokládám, že pokud bude stát něco daňově zvýhodňovat, tak si také bude setsakra hlídat, zda jsou tyto peníze využity ke správnému účelu.

A jestliže budou lidé chodit na jídlo za poskytnuté peníze, budou muset logicky svému zaměstnavateli utracené peníze doložit, aby on zase obstál při případné kontrole Finanční správy. V praxi tedy bude nejspíš muset takový zaměstnavatel skladovat jednotlivé účtenky. To nikomu nepřeji.

Únosná míra provize

Přijde mi fascinující a demagogické zároveň, jestliže ministerstvo financí prohlašuje, že nevidí důvod, proč by malé české firmy měly platit peníze velkým nadnárodním společnostem poskytujícím stravenky. Co je, prosím, ministerstvu financí do obchodních vztahů soukromníků a jiných firem?

Máme místo stravenek dostávat peníze? „Postupem času se z této částky stane pevná součást mzdy a přestane být benefitem pro zaměstnance,“ tvrdí Josef Středula.

Jestliže má stát problém s výší provizí, jsem přesvědčen, že má takovou sílu, aby si při vyjednávání se svým dodavatelem stanovil únosnou míru provize. Ale takováto de facto regulace svobodného podnikání už je daleko za hranou toho, co je akceptovatelné ve svobodné společnosti a v tržním prostředí.

Jsem toho názoru, že stávající systém není třeba měnit, protože funguje dobře. Jestliže tolika lidem a podnikatelům vadí výše provizí, pak to bude nepochybně zase trh, kdo na poskytovatele bude tlačit, aby provize snížili. Ostatně s postupující elektronizací by to také mělo být logické.

Ministryně financí Alena Schillerová by tak měla přestat vypouštět mediální balonky, a pokud své záměry myslí vážně, měla by je probírat na půdě tripartity, ne v novinách.