„Jednotlivé pevnostní objekty takzvaného lehkého opevnění byly převezeny přímo z pohraničních oblastí a zakomponovány do terénu tak, jak sloužily v letech 1936 až 1938,“ uvedl František Koch, ředitel Muzea na demarkační linii, jehož součástí nová stezka je. Vznikla u příležitosti osmdesátého výročí Mnichovské dohody.
Přímo ve vnitřní expozici pak byla postavena přesná replika lehkého objektu vzor 37B, která je plně vybavena předválečnou výstrojí.
Fotogalerie |
Součástí stezky jsou i objekty novodobého opevnění Československa, které vznikaly od roku 1948. Nechybí ani podzemní chodby, kde si mohou návštěvníci prohlédnout například pozorovatelnu, kulometný objekt nebo objekt s osazenou tankovou věží.
„Stezka má osm zastavení a její jedinečnost tkví především v tom, že jsou zde v jednom prostoru umístěny obranné prvky z předválečného i poválečného období. Navíc do všech objektů je možné vstoupit,“ konstatuje Koch.
S budováním opevnění se začalo v první polovině třicátých let minulého století, kdy se v Německu stal říšským kancléřem Adolf Hitler.
Jako vzor sloužila obrana Francie, která v té době patřila k našim největším spojencům. Začalo se proto budovat stálé opevnění založené na hraničních pohořích. V roce 1936 odstartovala výroba železobetonových pevnůstek. Umístěny byly většinou v bezprostřední blízkosti státní hranice.
Vybavení objektů bylo poměrně skromné. Výzbroj tvořily kulomety vzor 24 a vzor 26 umístěné na dřevěných lavicích. Až v roce 1938 se k nim přidala kulometná lafeta. Střílny byly betonové bez jakéhokoliv opancéřování.
Československo tehdy kromě pevnůstek vzoru 36 používalo také ty z roku 1938. „Koncem září 1938 jich na našich hranicích stálo kolem deseti tisíc. Nacházely se u Stříbra, Vranovské přehrady nebo na Chomutovsku. Mnoho jich bylo samozřejmě na Šumavě kolem Sušice nebo Lenory,“ sděluje František Koch.
Před areálem mohou zájemci spatřit, jak se vyvíjely protitankové zátarasy. K vidění zde jsou i ty prvorepublikové nazývané rozsocháče. Šlo o ocelové zábrany, které byly nejpoužívanější překážkou v lehkém i těžkém opevnění.
Po roce 1938 se těchto zábran zmocnili Němci. Dovezli je z Československa do Normandie a použili na opevnění pláží atlantického valu.
Nechybí ani rekonstrukce zatarasení hraničních přechodů pomocí kolejnicových uzávěrů. Ty znemožňovaly průjezd vozidel, bylo jimi ale možné projít pěšky.
Na bránění Železné opony se v 60. a 70. letech minulého století používaly takzvané Dračí zuby, což byly betonové jehlany.
