První byla koza z prkýnek, říká muž. Vystaví sbírku loutek svého otce

  17:10
Pět let tráví Opavan Zdeněk Petřík tříděním pozůstalosti po svém otci s vizí, že v domku na Kylešovském kopci v Opavě otevře jeho muzeum. Vystaví tam mimo jiné unikátní sbírku loutek ručně vyrobených za války a krátce po ní.

Zdeněk Petřík s loutkami, které jeho otec Stanislav ručně vyrobil za války. Podobných má doma stovku. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Opavský rodák Stanislav Petřík vyráběl loutky i scény pro loutková divadla, aktivně se angažoval v Sokole a zanechal po sobě i cenné informace o minulosti slezské metropole.

Jeho paměti nedávno vyšly knižně a podle historiků jsou výjimečné věrným popisem německého předválečného města očima Čecha i líčením běžných starostí tehdejší rodiny. Jeho syn Zdeněk teď také připravuje jejich reedici a k vydání chystá i další unikát, opavskou loutkářskou kroniku.

Fotogalerie

Muzeum chystáte v otcově rodném domě?
Ne, tatík ve 20. letech vybudoval s mým dědou dům v Opavě na Gudrichově ulici. Tam bylo české bytové družstvo, zatímco tato místa obývali Němci. Po válce tam ale zůstal jeho nevlastní bratr a on si po návratu z Brna, kam museli Češi a sokoli z Opavy za války odejít, začal hledat něco blízko Sokola a Tyršova stadionu. Tento dům měl pět minových zásahů, rozbitou střechu, do kuchyně místo okna obrovskou díru, podlahy rozbité, netekla voda. Ale podařilo se jej spravit.

Vy si to pamatujete?
Já jsem se za války narodil v Brně, po návratu mi byly čtyři, ale už jsem vnímal věci kolem sebe a prožíval je. Táta jel do Opavy z Brna na kole, my pak pošťáckým vozem, protože se tady chytil zpátky na poště, kde před válkou pracoval. Pamatuji si například potíže s vodou. Až pod Kylešovským kopcem byla studna a my jsme chodili po válce celý kopec dolů a zase nahoru na pitnou vodu.

Máte tady mimořádnou sbírku loutek, jaké jsou její počátky?
Otec byl celý život loutkařinou posedlý, hrál sokolské loutkové divadlo už před válkou v Opavě na několika místech – na Tyršáku, v Matičním domě, v kasárnách. Za války divadlo Němci celé zničili a po válce jej sokolové znova budovali a táta byl u toho. Vyrábět loutky ale začal v Brně.

Proč?
Zapojil se tam do odboje, a když v roce 1941 zrušili Sokol, neměli se kde scházet. Scházeli se tedy při nedělních loutkových představeních. Mimo jiné to loutkové divadlo hráli i s herečkou Jarmilou Kurandovou a s jejím manželem. Měl dobré kontakty i na Vysočině, tu rodinu jsem před časem našel. Jim vyrobil také loutkové divadlo, protože měli čtyři kluky.

Máte jeho vůbec první loutku?
Začali hrát s obyčejným vysoustruženým loutkovým divadlem a chyběla jim koza do hry. Tak ji tatík z prkýnek vyrobil, mám ji tady. Ještě to neuměl, pořezal se a zlomil nožík. Vyřezával ale další loutky a vývoj je opravdu výrazný, dokázal vyrobit loutky i s výrazem ve tváři. Vrcholem jeho díla je hlavička žida, poznáte hodnou babičku i zlou klepnu. Ztvárnil i mě a sestru. Já byl Brečulín a sestra Šklebeďour.

Kolik loutek sbírka čítá?
Pohyblivých postav je zhruba stovka, k tomu další nepohyblivé figury. Loutky z brněnského divadla jsme měli doma v prosklené pošťácké skříni na chodbě a ještě v padesátých letech s divadlem hráli. Pro poválečné sokolské divadlo pak tatík vyráběl velké loutky. Když se rušilo, protože se Sokol začleňoval pod jednotnou tělovýchovu, tak si loutky vzali domů ti, kteří s nimi hráli nebo pro ně šili. Z těch se mi vrátila loutka babičky, darovala mi ji její majitelka, aby byla sbírka pohromadě. K tomu mám originální divadlo z Brna a spoustu dalšího loutkářského materiálu.

li možnost lidé už někde sbírku loutek vidět?
Měl jsem je vystavené na zámcích v Raduni a Linhartovech, už dvakrát se vystavovaly ve Slezském divadle. Některé mám přímo naaranžované i s původními kulisami ve skleněných vitrínách, a když jdu na výstavu, tak vytáhnu rovnou vitríny. Další kulisy mám tady v bedně, je to opravdu spousta materiálů. Zachovaly se mi i dobové loutkové hry. Tatík si před výrobou každou loutku pečlivě rozkreslil. Mám jeho kresby i zápisky, i ve svém zpěvníku má namalované postavičky, které ztvárnil v podobě loutky, třeba vojáka.

Váš otec však zmapoval i dějiny loutkářství…
Zorganizoval loutkářskou kroniku, která obsahuje historii sokolského loutkářství v Opavě. Vrací se až do první republiky a končí zrušením divadla v roce 1951. Přepisoval vzpomínky pamětníků i své vlastní. Vypsal lidi, kteří hráli, popisoval, jak získali vozík, jak získali harmonium, naskicoval, jak tehdy vypadal Tyršův stadion, kreslil některé scény, je tam i fotka loutkového souboru z roku 1925. To všechno jsou doklady, které o minulosti Opavy spoustu poví. Tatík se ještě podílel na vzniku dnešního loutkového divadla v Husově ulici a já jsem tam dokonce v roce 1952 a 1953 hrál. Mluvil jsem zajíčka: „Maminko, já se bojím, já mám hlad, je mi zima.“

Chystáte se připomenout i jeho již jednou vydané paměti?
Popsal čtyři sešity, pokrývají roky 1906 až 1938 a vyšly v knize z grantu univerzity. Připravuji reedici, oslovuje mě spousta lidí, že by o ně měli zájem. Chci přidat fotografie a obrázky, například můj děda rozvážel pivo ostravského pivovaru po německé Opavě, otec i na toto období v pamětech vzpomíná a já bych tam chtěl připojit, jak naskicoval kancelář mého dědy a stáčírnu piva. Nebo pohlednici z 1. máje na Tyršáku za války – všude německá policie a hákové kříže. Teta prožila válku v Opavě a posílala nám do Brna pohlednice. Jenže v Opavě tehdy jiné než s hákovými kříži nebyly. V pamětech táta vzpomíná na nástup první světové války v Opavě, vznik republiky, vztahy mezi Čechy a Němci. Líčí návštěvy lékaře, cvičení v Sokole, své denní příhody, zemětřesení v Kylešovicích a spoustu dalšího.

Kdy chcete mít hotovo?
U knihy bych chtěl, aby vyšla na Vánoce. Podařilo se mi sehnat peníze, mám i tiskárnu. Na muzeu pracuju asi pět let. Otec zemřel v roce 1974 v listopadu, už v listopadu chci zpřístupnit alespoň první část.