Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Norské peklo se pro Janu Henychovou změnilo v musherské nebe

  6:50
Bolestivá zranění po nehodách při tréninku a na legendárním závodu pád hned po startu. Norský Femundlopet, kde se potkávají nejlepší evropští musheři, měl pro Janu Henychovou z Horního Maxova špatný začátek. Ale platilo pro ni: Konec dobrý, všechno dobré.

Jana Henychová zvládla se svými psy těžký norský závod Femundlopet. | foto: archiv Jany Henychové

Se svým psím spřežením se letos v únoru probila do cíle skoro 600 kilometrů dlouhého maratonu, jehož trať vedla po zamrzlém jezeře, po nekonečných bílých pustinách i zledovatělými horami.

„Se sibiřskými husky jsem dokončila tři nejtěžší dálkové závody psích spřežení v Evropě,“ říká čtyřiačtyřicetiletá Henychová, musherka z Jizerských hor.

„V roce 2008 jsem zvládla Finnmarkslopet, dlouhý 500 kilometrů a o rok později znovu Finnmarkslopet, ale dvakrát delší. Letošní Femundlopet měří standardně 600 kilometrů, ale pořadatelé ho letos o něco zkrátili - kvůli špatným sněhovým podmínkám.“

Když Henychová dojela nedávno na třetí pokus Femundlopet, splnila poslední podmínku pro účast na nejslavnějším musherském závodu na světě, obávaném Iditarodu.

Musheři si na něm připomínají rok 1925, kdy v aljašském Nome vypukla epidemie záškrtu. Nejbližší sérum proti smrtelně nebezpečné nemoci se nacházelo v Anchorage. Vichřice ovšem nedovolovala, aby ho do Nome dopravilo letadlo nebo loď. Pro životadárný lék se vydala štafeta, složená z psích spřežení. Vůdčí pes prvního spřežení, jež dorazilo se sérem do Nome, se stal americkým národním hrdinou.

Třikrát náročnější trasa závodu

Iditarod měří třikrát víc než Femundlopet - tedy 1800 kilometrů. „Chtěla bych ho jet za dva roky,“ prozrazuje Henychová.

Femundlopet se poprvé snažila zdolat v roce 2011, kdy ho ukončila z obavy o své vysílené psy. Nemohla se také spolehnout na svůj doprovodný tým - na rozdíl od letošního závodu, kdy si vybrala norské pomocníky Terjeho a Mortena.

„Nemusela jsem teď řešit takové věci jako, že se nedomluví, že jim je zima, nemají co jíst, nemohou nastartovat auto,“ vysvětluje Henychová. „Nehonili si své ambice na můj úkor. Přáli si, abychom závod společně dokončili. Podobných lidí, co by vám obětovali týden svého života, moc po světě neběhá. Bez těchto dvou mužů bych Femundlopet nikdy nedojela.“

Loni zrušil rozeběhnutý Femundlopet orkán Ole. Některá mushery zachraňovaly bezpečnostní složky.

Přípravu Henychové na letošní Femundlopet výrazně komplikovala teplá zima s nedostatkem sněhu. Doma v Česku natrénovala se psy asi 800 kilometrů, ale místo saní za sebou tahali káru. Na soustředění ve Švédsku najela Henychová se svým spřežením na sněhu tisíc kilometrů.

Musherka si namlátila žebra

„Prvních čtrnáct dní jsme tam trénovali jen na borůvčí, lehce pocukrovaném sněhem,“ upozorňuje.

„Absolvovala jsem několik karambolů, kdy se saně zachytily o vyčnívající kořeny, přeletěla jsem přes ně a namlátila si žebra. Poté, co napadl sníh, přišly i teploty kolem mínus 30 stupňů a dlouho nás sužovaly. Někteří chytří psi byli kvůli předchozímu teplému počasí přesvědčeni, že už pokvetou fialky, shodili zimní kožichy a třásli se zimou. Největší naháči spali se mnou v posteli, přece je nenechám zmrznout!“

Henychová vyrazila na Femundlopet s dvanácti husky, do cíle jich doběhlo šest. Ostatní ztratili síly nebo se lehce zranili, a musherka je musela ze závodu vyřadit. Těsně po startu Henychová havarovala. Zvedla se jí brzdící dečka a nemohla před zatáčkou zpomalit rozběhnuté psy.

„Ucítila jsem, jak ležím na zemi a psi mě táhnou za sebou,“ připomíná smolný úvod Femundlopetu Henychová. „Ale smála jsem se tomu, s pomocí lidí kolem jsem naskočila na saně a pelášili jsme dál. Na druhou stranu jsem díky pádu byla jediným zahraničním musherem zařazeným norskou televizí do sestřihu ze startu.“

Nesmírnou obtížnost závodu dokládají zápisky Henychové na Facebooku. „Ten kopec je nekonečný, málo sněhu a dolů jsme hučeli ledovým vymletým korytem, kde se vůbec nedalo brzdit...v Orkelboden se potkávám s týmy, které vyjížděly z Grimsbu uprostřed noci. Jsou celí strhaní a přijeli jen před chvílí. V horách řádila vichřice a museli tam někde v závěji tři hodiny nocovat.“

Čtyři dny, šest hodin a třicet sedm minut

Femundlopet jí ale poskytl rovněž nádherné chvíle. „Najednou se mlha začíná rozestupovat a vjíždíme do zlatavého nebe s horizontem zalitým sluncem. Je to nádhera. Tak musí asi vypadat musherské nebe. Fotím, natáčím, ale pak už se jen kochám a snažím se ten pocit otisknout do paměti.“

Na trati procházející dlouhými pláněmi a horami s místy vyfoukanými od sněhu, bojovala Henychová čtyři dny, šest hodin a třicet sedm minut. Tvrdý non-stop s omezeným časem na spánek závod dojela třicátá.

„Všichni závodníci za mnou vzdali a dostalo se mi výsady uzavřít Femundlopet zhasnutím plamene petrolejky,“ podotýká musherka. „Po trati nás vedl pomyslně podobně jako námořníky maják.“

V cíli stála Henychová v záři reflektorů a kolem hrála hudba. „Prostoupila mi celým utrmáceným tělem a tělo povolilo, začala jsem usedavě plakat,“ svěřuje se. „Byl to pláč jdoucí celým tělem, uvolňující.“