V brněnském studiu České televize v premiéře filmu Můj strýček Archimedes popsal částečně i svůj osud režisér George Agathonikiadis, který v jihomoravské metropoli prožil podstatnou část svého života a pravidelně se sem vrací.

„Příběh strýčka Archimeda je v mnohém pravdivý, byť nikoliv jako dokument, ale zejména jako duchovní zpověď,“ přiznává režisér. „Archimedes, kterého hraje Ondřej Vetchý, byl ideologicky ovlivněn řeckou komunistickou stranou, a tím v letech 1946 až 1949 vtažen do nesmyslné a předem prohrané občanské války, v níž ztratil bratra, příbuzné a také rodnou vlast,“ líčí Agathonikiadis.

Zmiňuje i následnou hromadnou emigraci strýčkových soudruhů a spolubojovníků do tehdejšího Československa, které levicově smýšlející Řekové považovali za zemi zaslíbenou.

„Strýček ovšem brzy pochopil, že v co léta věřil, byl pouhý klam. Svoboda a demokracie byly pro něho vysněnou lidskou potřebou, za niž bojoval, a když pak nostalgie a zklamání zaplavily jeho duši, se svým českým kamarádem, ztvárněným Miroslavem Donutilem, se rozhodl situaci řešit,“ popisuje režisér zvrat v přesvědčení většiny řeckých imigrantů po konfrontaci se skutečným „blahem“ v socialistickém Československu.

Brněnské dětství u prarodičů

Sám George Agathonikiadis přijel do tehdejšího Československa v roce 1949 spolu s dalšími dětmi. „Bylo nás tehdy asi tři a půl tisíce, většina bez rodičů. Mně bylo osmnáct měsíců. A postaraly se o nás české mámy, které na nás čekaly na nádraží v Mikulově,“ líčí dětskou vlnu malých imigrantů z Řecka. Většina z nich pak vyrůstala dlouhá léta v dětských domovech.

„Já jsem měl to štěstí, že jsem našel svého dědečka a babičku, kteří bydleli v Brně,“ upřesňuje Agathonikiadis, jenž prý v jihomoravské metropoli prožil paradoxně opravdu krásné dětství. Město mu přirostlo k srdci a dodnes se sem rád vrací za kamarády a známými.

„Léta strávená v Brně jsem ostatně zachytil ve své knize Na Moravě nekvetou olivy i ve filmu Podzimní návrat. Všem tvrdím, že jsem moravský Řek,“ usmívá se režisér, který dnes sice většinu času žije s rodinou v Aténách, ale zároveň tvrdí, že je nádhera mít dvě vlasti, v nichž svůj pobyt pravidelně střídá.

Právě dokončuje svou druhou knihu, samozřejmě v češtině. „Nedivte se. Je to můj první jazyk a ten člověk nikdy nezapomene,“ tvrdí a dodává, že letos bude s hercem Miroslavem Donutilem točit i sérii dokumentů nazvanou Vůně kyperské kuchyně. „Oba jsme totiž gurmáni a já věřím, že i proto se takový pořad bude líbit,“ dodává.

Kamarád Franta Kocourek

O výrazné řecké stopě v Brně, významné po umělecké i historické stránce, svědčí také představitel role českého přítele řeckého imigranta Miroslav Donutil: „Téma je mi velmi blízké, vždyť jsem mezi Řeky v Brně vyrůstal, bylo jich tu obrovské množství. Chodili jsme s nimi na zábavy, zpívali jejich písničky, prostě nasávali jejich mentalitu. Mám mezi nimi dodnes spoustu přátel,“ potvrzuje herec, jehož proslavily i historky o brněnském silákovi Frantovi Kocourkovi.

Díky přátelství tohoto známého Brňana s řeckou komunitou se Řekové stali nedílnou součástí kdekteré akce brněnské bohémy, jako jsou tradiční Tekutí kapříci o Štědrém dnu na Šelepce i mnohé další.

A to samozřejmě není zdaleka všechno. Bez řeckých imigrantů v Brně by totiž určitě nikdy nevznikl půvabný film Já, truchlivý bůh natočený podle povídky Milana Kundery. Vždyť právě zde hraje klíčovou roli v Brně usídlený řecký imigrant Apostolek, ve snímku geniálně ztvárněný Pavlem Landovským, jemuž zhrzený hrdina v podání Miloše Kopeckého umožní coby „opernímu režisérovi z Atén“ svést krásnou naivní panenskou konzervatoristku Janičku.

Velkou popularitu zažily zejména v 70. a 80. letech minulého století také v Brně usídlené řecké zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu nebo Froso Tarasidu, díky nimž se do řeckých písní pustil také další tehdy populární zpěvák Bob Frídl. Jeho první manželkou byla ostatně řecká imigrantka Zoja Almetidu.

„Řecká“ cukrárna na Svoboďáku

A pamětníci si jistě vzpomenou i na slavnou cukrárnu Nitra, původně zvanou U Tomana, kde se v prvním patře na rohu České ulice a náměstí Svobody denně scházeli brněnští Řekové, zvyklí z domova právě na kavárenskou pospolitost.

Jejich zdejší schůzky přerušil vlastně až zánik podniku po roce 1989, v němž pak léta sídlila prodejna hudebnin Bontonland. Po opravách se v tomto domě má ještě letos otevřít hotel s beerhousem pojmenovaný sice znovu U Tomana, ale patrně zaměřený jinak, než by vyhovovalo řeckým imigrantům.

Dnes se jich ostatně ke své národnosti v Brně hlásí už jen zlomek, velká část už před převratem v roce 1989 využila možnosti vrátit se zpět do původní vlasti. Dodnes je však jejich stopa v Brně víc než patrná. Zdejší Řecká obec pořádá časté kulturní i společenské akce, hrají tu řecké hudební i taneční soubory a historii řeckých imigrantů připomínají stále další knihy i filmy.