„Je to připomenutí našich předků, kteří nemají žádný hrob. Je to poděkování našim prarodičům, že my jsme tady,“ vysvětlují členové rodiny Prokešových.
Pan Miroslav drží v rukou dvě knihy. Žlutou a černou. Ukazuje obálku jedné z nich, několik let staré brožury s názvem Theatre Survey, na jejíž titulní straně se objevuje fotografie tří dívek v tanečních pózách. Dívka na tom snímku vpravo je Elly Porgesová, rozená Bernsteinová. Za druhé světové války si prožila své. A přišla během ní o rodiče.
Ale zpět k tomu snímku: fotograf dívky zachytil jako tanečnice na střeše pražského paláce Lucerna. Jenomže fotka zachytila jenom okamžik v klamné euforii, která se měla poté změnit na čekání v předpokoji pekla.
Sen, který skončil
Americká brožura, na jejíž obálku se fotografie dostala, pojednávala o kabaretu v ghettu Terezín.
Elly Porgesovou do ghetta deportovali nacisté v roce 1942 společně s jejími rodiči Abrahamem a Emou Bernsteinovými.
Zatímco Elly se podařilo v Terezíně přežít až do osvobození, jejího otce i matku čekal z Terezína transport do vyhlazovacího lágru v Osvětimi. Tam oba 16. října 1944 našli smrt. Nyní na památku všech tří zmíněných umístil německý umělec Gunter Demnig do dlažby před domem v jihlavské Mahlerově ulici tři stolpersteiny – mosazné destičky s jejich jmény.
V Mahlerově ulici totiž rodina Bernsteinových až do holokaustu žila. „Po válce naše rodina opustila židovství kvůli ochraně svých ještě nenarozených dětí. Uvažovali, že kdyby se ty hrůzy měly někdy opakovat, tak my, jejich děti, už nesmíme nic takového prožít. Změnili příjmení z Porges na Prokeš, děti nechali pokřtít jako římské katolíky českými jmény. Proto já jsem Miroslav: mír je nejdůležitější,“ řekl před domem v Mahlerově ulici Miroslav Prokeš, jeden z potomků Elly Porgesové.
Přijeli sem kromě dalších příbuzných i Miroslavův bratr Zdeněk a sestřenice Elen Winklerová, dcera bratra Elly Porgesové. „Dokud nám nebylo osmnáct let, rodiče nám o těchto věcech nic nevyprávěli. Až potom, po kousíčkách. Takže já třeba ani nevím, jestli rodiče chodili před válkou do synagogy, nebo byli sekulární. Dnes už je pozdě se jich ptát,“ zauvažoval nad čerstvě osazenými stolpersteiny Zdeněk Prokeš.
Vězeňská svatba i boj o přežití
Všichni potomci Elly Porgesové v současnosti žijí v Praze. Zdeněk byl z rodiny jeden z prvních, komu se podařilo dopátrat, kde jeho předci před válkou v Jihlavě žili. K domu v Mahlerově ulici se také v polovině 90. let dostali badatelé z americké Minnesotské univerzity, kteří zkoumali historii divadla v ghettu Terezín.
U Zdeňka Prokeše badatelé našli v rodinném archivu původní texty i s ručně psanými poznámkami doktora Felixe Porgese.
Ten se stal v Terezíně manželem Elly. Seznámili se u kabaretu, pro který Felix napsal hru a složil hudbu. „Náš tatínek Felix sice vystudoval práva, ale čeští fašisté už v roce 1938 Židům zakázali provozovat právnickou praxi, takže se věnoval hudbě, svému koníčku. Po deportaci napsal v Terezíně českou kabaretní hru Smějte se s námi, k níž vytvořil i hudbu, hru režíroval a hrál tam hlavní mužskou roli. Maminka se ujala hlavní ženské role. Tak se oni dva při kabaretu seznámili,“ popsal Miroslav Prokeš.
Jeho rodiče měli v prosinci 1943 v ghettu vězeňskou svatbu. „Ale hlavně měli obrovské štěstí, že přežili! Polovina jejich kamarádů skončila v Osvětimi v plynových komorách,“ dodal pan Miroslav.
Zájem Američanů
Američtí badatelé se výzkumu terezínského divadla věnovali několik let. Potom do Česka přivezli minnesotskou židovskou divadelní společnost, která sehrála (v angličtině) původní terezínskou divadelní hru založenou na Porgesově kabaretu. Hru hráli v někdejších místnostech terezínského vězeňského divadla.
V druhé knize, kterou s sebou Miroslav Prokeš na pietní setkání do Jihlavy přinesl, jsou texty terezínských her. „Když tyto texty čtu, hluboce se v duchu skláním před tím, jaké umělecké tvorby byli vězni v hrozných terezínských podmínkách schopni,“ podotkl.
