Ještě mezi světovými válkami existovaly na jižní Moravě vesnice, kde to barvami jen hrálo a místní hovořili jakýmsi neznámým, ale češtině přesto blízkým jazykem. Po roce 1948 však chorvatské osady zanikly a na jejich obyvatele mělo být zapomenuto.

Aby se tak nestalo, vyšla nedávno publikace Barvy chorvatské Moravy, která uceleně mapuje historii tohoto národa na českém území. „Dnes v Česku žijí asi dvě tisícovky Chorvatů. Ale řada z nich přišla až ve druhé půlce 20. století, těch moravských je asi osm stovek,“ vypočítává třiatřicetiletá spoluautorka knihy Lenka Kopřivová, která má „chorvatskou“ krev.

Nesou si někteří Jihomoravané odkazem chorvatská příjmení? To je prý patrné například u jména Maděrič, dříve Madiericz.
Ta koncovka -ič/-icz je pomůcka. Když ji slyším, nastražím uši a je velká šance, že jde o člověka s chorvatským původem – třeba jako Jurkovič, Jankovič nebo Ivčič.

Myslela jsem, že centrem moravských Chorvatů bylo Břeclavsko, ale jejich osídlení je prý doloženo i například na Znojemsku mezi Břežany a Pravicemi...
Ano, těch míst, kam se Chorvati v 16. století nasídlili, bylo opravdu hodně. Ale konkrétně to na Znojemsku se nedá označit jako centrum. Ta byla dvě – Břeclavsko, tedy Valticko, Charvátská Nová Ves, Poštorná a Hlohovec, a pak Mikulovsko, tedy Jevišovka, Nový Přerov a Dobré Pole. Chorvati ale žili na mnoha místech, třeba v Pasohlávkách, Hovoranech, Dubňanech či Lednici.

Co nového jste zjistili při pátrání po faktech do publikace o moravských Chorvatech?
Třeba že průměrný věk, kdy se brali, byl u žen 24 a u chlapů 27 let. Obecně se přitom tehdy lidé brali mnohem dříve. A na to, že Chorvaté vstupovali do manželství tak pozdě, nebyl ani velký počet nemanželských dětí, jen asi čtyři procenta. Silný vliv hrálo, že chorvatská komunita byla silně nábožensky založená a dbalo se také na sociální původ, tedy na to, jak byl kdo zámožný. A dopracovat se k takovému svazku nebylo vždy jednoduché.

Chorvaté přišli na jižní Moravu na pozvání Lichtenštejnů v první půli 16. století, kdy na zdejším panství našli exil při útěku před tureckými vojsky. Kolik jich tehdy bylo?
Migrace Chorvatů, která zasáhla nejen Moravu, ale také Rakousko, Slovensko a Maďarsko, čítala několik set tisíc lidí a Morava byla až tím nejvzdálenějším výběžkem. Jen několik stovek rodin přišlo až sem.

Prý byli výborní vinaři i sadaři a včelaři. Je pravda, že chorvatským vesnicím se dost dařilo?
Ano, už po svém příchodu byli spjati s vinařstvím. Jejich obce byly na Drnholecku jedněmi z prvních, kde se začala réva pěstovat. Podle subjektivního hodnocení různých etnografů z 19. století působily jako jedny z nejzámožnějších vesnic na tehdejší Moravě.

I do jejich života ale zasáhla válka. Jako obyvatelé sudetského území někteří přijali německé občanství a odešli na frontu...
Chorvatům byla přidělena jen státní příslušnost, v tom byl velký rozdíl. Museli ale narukovat do německé armády, což mělo smutné důsledky pro jejich komunitu – skoro tři stovky mužů ve válce padly.

Kdyby armádu odmítli, skončili by v koncentračním táboře?
Ta hrozba byla reálná. Chorvati často vzpomínají, jak jim nacisté vyhrožovali, že jejich lebkami vydláždí mikulovské náměstí. Do koncentráku se několik lidí dostalo pro svůj otevřený nesouhlas s nacistickým režimem. Další pak přeběhli z wehrmachtu a bojovali proti Německu.

V období 1945 až 1948 museli Chorvati opakovaně dokazovat svou „národní spolehlivost“…
Jsou pokládáni za nejprověřovanější skupinu obyvatel poválečného Československa. Po nařízení, že Němci musí naše území opustit, a po vzedmutí radikálního českého nacionalismu vyvstala otázka, co s nimi. A vzhledem k tomu, že Chorvati dlouhá staletí s Němci žili, začalo se velmi podrobně a dokolečka prověřovat jejich chování za války.

Většina obstála, ale po komunistickém převratu bylo stejně rozhodnuto, že jsou „politicky nespolehliví“, a vojáci i milicionáři jihomoravské Chorvaty vyhnali. Věděli, kam jdou?
Co se týče první vlny odsunu v roce 1948, ten proběhl ze dne na den. Samozřejmě když měl sedlák x krav a koní a stroje na poli, tak se nezvládl sbalit. To byl případ Nového Přerova, který byl skoro celý přestěhován za několik málo dnů. Byl to totální šok – sedíte ve vlaku, nevíte, kam jedete, a pak vás vyhodí někde v horách. Později v letech 1949 až 1951 už dostávali Chorvati dopředu oznámení, že se třeba mají do týdne sbalit. Někteří se mohli jet podívat, kam budou přestěhováni.

Je pravda, že komunisté po nich šli, protože je nevolili?
Šlo o jeden ze silných důvodů. Třeba ve volbách roku 1946 vyhráli komunisté v celém Československu, ale v chorvatských obcích je skoro nikdo nevolil. Chorvati byli majetní konzervativní starousedlíci, kteří rozhodně neměli zájem podporovat nějaké sociální experimenty. Ostatně sedláci, takzvaní kulaci, byli další významnou skupinou, kterou komunisté zlikvidovali.

Po roce 1989 se sice Chorvaté dočkali omluvy za příkoří…
(skočí do řeči) Nedočkali! Chorvatům se česká vláda po revoluci nikdy neomluvila. Jen v 50. letech sice komunistický režim uznal, že stěhování bylo nezákonné i v rámci tehdejších poměrů, nicméně dále trval na tom, že návrat Chorvatů na Moravu není žádoucí.

Nebyl jim ani vrácen ukradený majetek. Pokoušeli se vůbec získat domy nazpět soudní cestou?
Režim chtěl Chorvatům vnutit, aby podepsali dekret, že se vzdávají pozemků za nějakou náhradu. Skoro nikdo to neudělal, ale pokud ano, moc šancí něco po revoluci získat zpět neměl. Co se týče restitučního řízení, bylo rozdílné, kde se projednávalo. Zatímco v Brně a v Břeclavi uspěl málokdo, v Ostravě byla trochu větší šance, že to bylo pochopeno. Ale nepamatuji si, že by někdo dostal dům nazpět. Jen nějaké polnosti a vinohrady.

A koupil si po revoluci někdo svůj dům za svoje?
Několik lidí ano.

Nesou v sobě starší Chorvaté stále pocit křivdy?
Těch starých už moc nežije. Nenazvala bych to křivdou, ale velkou bolestí. Jste na něco zvyklá a najednou je to ze dne na den pryč… Pro některé Chorvaty je vztah k jihomoravskému domovu pořád hodně emocionální, ale už jsou zvyklí na to, že žijí jinde.

Mluví dnes ještě někdo moravskou chorvatštinou, tedy jazykem z 16. století, do něhož se přidala česká a německá slova?
U nás doma moje maminka a její dvě sestry. Já jsem v tom sice vyrostla a díky tomu jim rozumím, ale táta je Čech a doma se mluvilo česky. Určitě ještě žijí další lidé, kteří tuto řeč dobře umí, ale jak je komunita roztříštěná, málokdo ji může používat na denní bázi.

Dají se ještě dnes najít nějaké stopy Chorvatů v jihomoravské krajině?
Ano, je toho dost. Například různé domy a ozdoby na nich nebo také vrbový háj podél soutoku Jevišovky s Dyjí, který založili chorvatští starousedlíci v 16. století. Abychom tato místa propojili, připravili jsme šifrovací hru Po stopách moravských Chorvatů, kdy luštíte hádanky, a postupně tak objevujete jejich příběh, jenž se váže k místům, která vidíte.

Všechny moravské Chorvaty napříč věkem i místem bydliště prý propojuje obliba fazolové polévky. Je to pravda?
Přemýšlím, jestli to nemáme v genech. Když přijdete v pátek do chorvatských rodin, je celkem velká šance, že tam bude zrovna fazolovka. Chorvati na ni nedají dopustit. Kdybych byla doma, tak si taky dám, teta ji vždy vaří. (směje se)