Tak jako jeho prapradědeček předal řemeslo synovi, i Jiří Danzinger převzal dílnu v Olešnici na Blanensku na výrobu modrotisku po svém otci.

„Jsem pátá generace Danzingerů, ale rodina barvila už předtím. Můj prapraděda se přiženil do staré barvířské rodiny, takže rodinná historie sahá daleko hlouběji,“ vysvětluje barvíř, který se řemeslu věnuje dvacet let.

Právě jeho um je novou položkou na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. O zápis společně žádaly Česko, Slovensko, Německo, Rakousko a Maďarsko.

„UNESCO zpřísňuje kritéria a mezinárodní nominace mají větší šanci,“ vysvětlil Bohumil Straka, který je poradcem UNESCO pro nehmotné dědictví. O zapsání do seznamu při středečním zasedání na Mauriciu rozhodla mezivládní 24členná komise.

„Předsedající musel dokonce přerušit jednání kvůli gratulacím. Modrotisk sklidil velký aplaus. Někdy se o zapsání na seznam vede hodinová debata, u modrotisku šlo vše hladce,“ dodal Straka, který se setkání na Mauriciu sám účastnil. Na zasedání delegátů UNESCO jezdí přes deset let. Dostal se k tomu díky sokolnictví. To se na seznamu kulturního dědictví objevilo před osmi lety.

11 fotografií

V České republice jsou už jen poslední dvě dílny, které modrotisk vyrábějí – obě na jižní Moravě. Danzingerovi v Olešnici na Blanensku a Jochovi ve Strážnici na Hodonínsku.

Dílnu ve Strážnici založil v roce 1906 Cyril Joch. Od té doby se barvířský um v rodině předává z generace na generaci.

„Můj strýc právě v řemesle zaučuje moji dceru,“ říká Iva Bartošková, dcera současného majitele modrotiskové dílny Arimo rodiny Jochových ve Strážnici.

Originální ruční výroba

Modrotisk je podle ní v dnešní době stále oblíbený z mnoha důvodů. „V poslední době vidíme větší zájem lidí o ruční výrobu. Chtějí si nechat ušít originální oblečení a u nás si mohou vybrat vzor potisku,“ vysvětluje.

Oblibu modrotisku přičítá i tomu, že se o tradiční výrobu látek zajímají módní návrháři a designéři, mezi které patří třeba Monika Drápalová. Díky nošení krojů mají na zachování tradice velký podíl i folklorní soubory.

Obě dílny si zakládají na tom, že dodržují tradiční postupy.

„Plátno nejdřív naškrobíme, pomocí dřevěných forem na něj naneseme tiskařskou rezervu, tedy hmotu, která na látce vytvoří vzor, a až osm hodin látku střídavě máčím a vytahuji z kádě plné modré barvy. Po každém vytažení z kádě látka o jeden stupeň ztmavne. Celý proces, který se shrne do pár vět, trvá spolu s praním v kyselém roztoku a mandlováním čtyři dny,“ říká s úsměvem Danzinger.

Pořádají exkurze i workshopy

Jak se modrotisk vyrábí, se lidé mohou přesvědčit sami. Obě dílny totiž nabízejí exkurze a ve Strážnici pořádají i workshopy. „Je to skvělá terapie. Pomocí starých postupů si potisknete třeba tričko a vytvoříte vlastní výrobek. Pro lidi je to osvěžující,“ říká Bartošková.

Celý postup výroby pomáhal při přípravě nominace dokumentovat Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.

„Jednou za šest let budeme zkoumat, zda se nezměnila výroba a zda dílny dodržují tradiční postup,“ uvedl etnolog Martin Sítek z Národního ústavu lidové kultury.

Že bude o modrotisk po zapsání na seznam UNESCO větší zájem, pocítili Danzingerovi první den po vyhlášení.

„Hned jsem zaznamenal větší poptávku nejen po výrobcích, ale i větší zájem o samotnou techniku modrotisku. Lidé mi volají, píšou, ptají se,“ vyjmenovává.

V posledních letech se podle něj velké oblibě těší výrobky s praktickým využitím, jako jsou chňapky, zástěry a plátěné nákupní tašky. Ve Strážnici jde zase nejvíc na odbyt metrážový textil.

Některé vzory látek jsou staré až 200 let. Barvíři totiž pracují s původními formami, které zdědili po předcích. Vzory na zdobení látek jsou rozmanité. V Olešnici mají na výběr z 250.

„Formy se ale opotřebovávají a musí se opravovat. U nás jsou už jen dva formíři, kteří to umí. Nebýt formířů, nebylo by modrotisku. Když se mi poškodí forma a nebudu mít nikoho, kdo ji dokáže opravit, může řemeslo zaniknout,“ upozorňuje Danzinger. Sám doufá, že své řemeslo jednou předá další generaci.