Stopy Charty v Krkonoších. Kde se Havel a spol. scházeli s Poláky

  13:26
Mobilní aplikace organizace Post Bellum, která sbírá příběhy, na něž by se nemělo zapomenout, nabízí krkonošskou trasu přibližující místa, kde se scházeli čeští a polští disidenti. Hlavním bodem je Malá Úpa, kde o tématu brzy začne výstava.

Nevypadají zrovna jako praví turisté. Václav Havel, Alexandr Vondra, Jáchym Topol a další českoslovenští disidenti se zvěčnili v Krkonoších u polské státní hranice. | foto: archiv Jáchyma Topola

Rok po Chartě 77 se na úpském rašeliništi mezi Obří a Luční boudou na hřebenech Krkonoš sešli Poláci Adam Michnik, Jacek Kuroń, Jan Lityński a Antoni Macierewicz a Češi Václav Havel, Marta Kubišová, Tomáš Petřivý a Jiří Bednář. Disidenti z tehdejšího Československa vyšli na hřebenovou Cestu přátelství k jinak nemožnému setkání s polskou opozicí.

„Kontakty disidentů se po vzniku Charty 77 nejprve omezovaly na výměnu deklarací o vzájemné podpoře. Poláci přenechávali aktivitu druhé straně, nechtěli pronásledovaným chartistům působit nepříjemnosti. Až v únoru 1978 napadlo Annu Šabatovou setkat se na československo-polské hranici. Při návštěvě u Havlů na Hrádečku si půjčila mapu Krkonoš, a když viděla, že jedna z tamních tras - Cesta Československo-polského přátelství - střídavě přechází na území obou států, napadlo ji, že je to ideální místo. Dne 29. července 1978 se konečně českoslovenští a polští oponenti komunistického režimu sešli pod úpatím Sněžky. Třetí plánovanou schůzku 1. října 1978 už ale překazila tajná policie s pohraničníky,“ uvádí Ondřej Nezbeda z organizace Post Bellum.

Je to jen jedno z míst, které je v Krkonoších spjaté s Chartou 77 a s odpůrci tehdejšího režimu. Konkrétní místa prostřednictvím příběhů pamětníků připomíná mobilní aplikace Post Bellum.

„Jde o virtuální naučnou stezku, která je obsahem mobilní aplikace nazvané Místa Paměti národa. Tematicky přibližuje setkání a kontakty mezi československými a polskými disidenty v 80. letech. Smyslem aplikace je přiblížit téma přes konkrétní příběhy. Snažili jsme se najít pamětníky událostí, citujeme z rozhovorů polské disidenty,“ říká Ondřej Nezbeda.

Aplikaci si lze stáhnout na webu: www.mistapametinaroda.cz. „Tohoto tématu se netýká jen krkonošská trasa. Podobná setkávání byla i v Jeseníkách,“ podotýká Nezbeda.

Krkonošská trasa prochází horským terénem a měří asi 20 kilometrů. Vede z Malé Úpy na hřebeny Krkonoš, pokračuje přes Sněžku a vrací se přes Růžohorky a Portášovy boudy. Pomezní Boudy na Malé Úpě jsou totiž na disidentské mapě Krkonoš těžkou vahou. Proto tam 18. srpna v galerii v bývalé celnici začne výstava.

Chystá se i reálná stezka

„Paměť Krkonoš chceme přiblížit i lidem, kteří z nějakého důvodu nenosí na výlety mobilní telefony nebo nevyužívají naši aplikaci. Proto připravujeme výstavu, která bude odrazem obsahu dostupného zatím jen v mobilní aplikaci. Vydali jsme k tomu i průvodce včetně mapky. Lidé budou mít možnost se vydat po stopách i takto postaru,“ dodává Nezbeda.

Post Bellum spolupracuje s obcí Malá Úpa i na přípravě zcela reálné naučné stezky, k níž mobilní aplikace nebude potřeba.

„Máme v plánu upozornit na pět šest míst, která jsou spojena s disidenty. Místa označíme a v brožuře budou další informace. Jednotlivá zastavení budou v obci a v nejbližším okolí,“ říká starosta Malé Úpy Karel Engliš.

Jednou ze zastávek bude i chalupa Drahomíry „Dády“ Fajtlové. Koncem 70. let a v 80. letech zajišťovala zázemí chartistům včetně Václava Havla. Disidenti si to u ní oblíbili, chalupa nebyla tolik na očích. Třeba v roce 1979 přímo u ní státní bezpečnost zatkla spoluzakladatele Charty 77 Petra Uhla, který byl podobně jako další chartisté odsouzen na pět let.

Krkonoše byly za minulého režimu oblastí, kde na tehdejší poměry vál duch svobody. Před rokem 1989 nebylo v hospodách v Peci pod Sněžkou vzácností slyšet zpívat studenty, kteří byli ubytovaní na horských boudách, zakázané písničkáře, aniž by je někdo obtěžoval. Na podnikových zotavovnách na vedoucích místech působili lidé, kteří by ve městech mohli dělat nanejvýš v kotelně. Po odsunu německy hovořícího obyvatelstva na konci války do hor nikdo nechtěl, proto režim toleroval i ve vedoucích funkcích osoby, jež nebyly ve straně a dokonce vystupovaly proti.