Chodil jsem - nechodím, běhal jsem - neběhám, skákal jsem - neskáču. Vážně jsem onemocněl z plného zdraví a nyní jsem odkázán na invalidní vozík a pomoc rodiny. Chci zase chodit do školy, běhat s kamarády a skákat na oblíbené trampolíně.
Tak začíná příběh desetiletého Nicolase Novotného, kterému diagnostikovali míšní ischemii. Ta se projevila ochrnutím nohou a poruchou svěračů.
Vše vypuklo 8. října loňského roku. Nicolas po škole volal mamince, ať pro něj přijede, protože mu nebylo dobře. Byl unavený a bolely ho nohy. Během pár minut začal špatně chodit, nakonec spadl na kolena. Přestože bolest po chvíli polevila, na nohy už se nepostavil. Úplně je přestal cítit.
Strach, křik, bezmoc a beznaděj. Tak popisuje své první reakce jeho matka Monika Novotná.
„Byl to hrozný pocit, přišlo to nečekaně a bylo to strašně rychlé. Chtěla jsem Nikyho podržet a utěšit, takže jsem pomalu ani nemohla brečet. Niky byl klidný a jen říkal, že nemůže chodit. Opakovala jsem, že všechno bude dobré,“ říká Novotná.
Mícha byla zeslabená
Ani ve chvíli, kdy dorazili do chrudimské nemocnice, je neopustil pocit nejistoty. Nikdo netušil, co se děje.
„Lékaři nechápali, co se stalo. Zjistili, že část míchy byla zeslabená, a večer nás převáželi do fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde se musela provést punkce do míchy. Nikdo doteď neví, proč se to všechno stalo,“ popisuje Novotná.
Míšní ischemie se totiž u dětí vyskytuje jen velmi zřídka. Většinou je toto postižení míchy následkem těžkého pádu nebo autonehody. Nicolas byl jen ve škole.
„Byl to úplně zdravý kluk. Nikdy se s tím nesmířím a budu dělat vše pro to, aby Niky zase chodil,“ uvádí Novotná.
Hned od třetího dne tak začali s intenzivní rehabilitací a cvičením. Od té doby cvičí třikrát až čtyřikrát denně. A vyplatilo se, v současné době Nicolas začíná chodit o berlích nebo za ruce a může aspoň trochu pohnout prsty u nohy.
„Každý maličký pokrok se počítá a máme z toho velikou radost,“ říká Novotná.
Svěrače ale chlapci stále nepracují, jak by měly, a tak ho musí matka každé čtyři hodiny cévkovat. Pomáhá mu s oblékáním a vše mu vždy musí přinést.
„Doma Niky vozík nepoužívá, většinou se sune po zemi nebo leze. Při cvičení i mimo něj se někdy snaží chodit s pomocí berlí nebo se něčeho přidržuje. Na delší vzdálenosti používáme invalidní vozík,“ vysvětluje Novotná. Tím myslí jakýkoli úsek delší než pět metrů.
Škola rodině vychází vstříc
Přesto je Nicolas schopný bez větších problémů zvládat školu, i když ji navštěvuje jen na čtyři až pět hodin denně. Zatím nepotřebuje individuální studijní plán.
„Jezdím za ním na velkou přestávku cévkovat a pak až pro něj. Snažíme se držet krok a ve škole nám vycházejí maximálně vstříc,“ popisuje Novotná.
I když se jeho stav postupně zlepšuje, má před sebou Nicolas ještě dlouhou cestu. Jeho rodiče si hodně slibují od intenzivních rehabilitací na různých klinikách. Využívají i alternativní medicínu.
„Věříme, že jsou možnosti léčby. Lidské tělo je nevyzpytatelné a nikdo přesně neví, co pomůže,“ říká Novotná, která stále neztrácí naději.
„Pořád věřím, že se Niky uzdraví, a nepřipouštím si nic jiného. I když je tento boj fyzicky a psychicky náročný a vyčerpávající, Niky se nevzdává a bojuje dál. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se nám život zničehonic obrátí naruby. Všichni však musíme být silní, a to hlavně kvůli Nikymu,“ uvádí Novotná.
Péče o Nicolase je finančně náročná. Byla proto vyhlášena sbírka, jejíž výnos má rodině umožnit zaplatit opakované rehabilitace v Piešťanech či v Klímkovicích. Tato rehabilitační centra mají díky speciálním metodám a intenzivní neurorehabilitaci vysokou úspěšnost.
„Náklady na čtrnáctidenní terapii jsou v Adeli v Piešťanech téměř 4 tisíce euro, Reha - Klim Aktiv Junior v Klimkovicích vyjde na 66 587 korun, Klim - Therapy tamtéž na 93 654 korun včetně stravy a ubytování. Všichni věříme, že je to jediná šance, jak vrátit Nikyho do běžného života,“ říká Novotná.
