Svoji životní práci tvořila skoro čtyřicet let. Mottem jí byl dopis mladé dívky, která den před svojí popravou v koncentračním táboře napsala: „Neplačte o mně, ale nezapomínejte.“

„Na události druhé světové války nesmíme nikdy zapomenout. A já věděla, že když tuhle knihu nedám dohromady já, neudělá to nikdo,“ uvědomuje si Miroslava Poláková.

Učitelka dějepisu a češtiny na Gymnáziu Uherské Hradiště zachycovala vzpomínky pamětníků už od konce 70. let. Řada z nich o událostech z války promluvila úplně poprvé. Jejich vzpomínky jsou součástí dvou svazků knihy Měli odvahu žít, která vyšla loni těsně před Vánocemi. Poláková v ní popisuje antifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–45.

„Fakta jsem sbírala dlouhá léta. Bylo to i na úkor rodiny a volného času. Naštěstí mám tolerantního muže a moc mi pomohl syn Michal, který je archeologem. Ideální kombinace pro hledání partyzánských bunkrů,“ usmála se Poláková.

Co jste si z psaní knihy odnesla?
Mnohdy to byly velmi bolestné lidské příběhy. Těžko vybrat jen jeden. Mluvila jsem se synem paní Františky Hudečkové, jejíž bratr Josef Kužela se zřítil s letadlem, kterým chtěl z Prahy uprchnout na Slovensko a přidat se k povstání. Celá Kuželova rodina, včetně Františky, byla popravena. Během našeho rozhovoru pan Stanislav Hudeček plakal. Maminku měl stále v srdci a od války o tom s nikým nemluvil, nikdo se ho neptal. Silný byl i osud štábního kapitána Josefa Pelanta, který jako bývalý důstojník přešel do brodského muzea z Josefova „mapovat památné stromy“. Byla to záminka, aby se mohl pohybovat v terénu a podávat zprávy. Vydržel skoro celou válku, nikdo netušil, že byl členem Obrany národa. Osudným se mu stalo napojení na paraskupinu Clay. V únoru 1945 byl zatčen a přes Kounicovy koleje poslán do Mauthausenu, kde 10. dubna skončil v plynové komoře.

6 fotografií

Proč jste svoji publikaci nazvala právě Měli odvahu žít?
Protinacistická rezistence byla obrovská odvaha ve smyslu „bojovat, a ne pasivně žít“. Na začátku války a po vzniku protektorátu Čechy a Morava se do odbojové organizace Obrana národa zapojilo hodně lidí. Řada z nich věřila, že brzy bude válka a nacistické Německo bude záhy poraženo. Jenže realita se posunula jinam. Na konci roku 1939 začalo velké zatýkání, následovaly soudy a popravy. Poté už ti, kteří vstoupili do odbojových složek, věděli, co je čeká při odhalení, a také, co čeká celé jejich rodiny. I proto se mi nelíbí, když se dnes někdo dívá v globálu negativně na partyzánský odboj.

Proč?
Každý, kdo se jakkoliv zapojil do boje proti fašistickému režimu, si zaslouží úctu. Neměli bychom shazovat některé odbojáře jenom proto, že byli komunisty. Byli to stejně stateční lidé jako ti druzí. Ideologické nálepky se jim začaly dávat až koncem války a po ní a dodnes se také kvůli tomu poněkud ochuzují dějiny. I když chápu, že dříve se z každého odbojáře dělal komunista, a pokud to nešlo, tak se o něm jednoduše nemluvilo. Jména mnohých přímých účastníků zahraničního odboje napojených na Západ se zatajovala vědomě. Ale nemusíme proto nyní dělat odvetu.

Jak to myslíte?
Z Velké nad Veličkou pocházel Eduard Urx, novinář, který byl popraven jako člen ilegálního komunistického odboje. Měl v rodišti před domem bustu, která však v 90. letech zmizela. Na gymnázium ve Strážnici chodila Marie Kudeříková, velmi odvážná dívka, která byla aktivní v domácím mládežnickém komunistickém odboji, což jí vyneslo trest smrti. Gymnázium neslo její jméno, ale po roce 1990 se gymnázium přejmenovalo na Purkyňovo. Chápu důvody přejmenování. Vadilo, že komunistický režim tyto osobnosti výrazně glorifikoval, jako by jiní popraveni nebyli. To však není správné, jména osobností se nemají vymazávat. To bychom vymazávali postupně naše dějiny, tak jako to mnohdy dělali sami komunisté. Neztrácejme objektivitu.

V čem bylo Uherskobrodsko za druhé světové války výjimečné?
Měli jsme dlouhou hranici se Slovenskem. Když se mnozí lidé po vzniku protektorátu rozhodli odejít za hranice, volili cestu přes Slovensko a poté buď na sever do Polska, nebo na jih přes Maďarsko na Balkán. Uprchlíků přibývalo a bylo nutno vytvořit síť převáděcích kanálů. Proto se v srpnu 1939 na Javořině sešli zástupci jednotlivých skupin Obrany národa a vytvořili rozsáhlou převaděčskou síť. Napojeni na ni byli pošťáci, nádražáci, řidiči autobusů a další. I první Češka sťatá nacisty v Berlíně, Inka Bernášková, dcera grafika Vojtěcha Preissiga, měla maminku z Korytné a podílela se i na převádění na Slovensko.

Na konci války se dost obyvatel dalo k partyzánům, že?
1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, která byla největším seskupením partyzánů na území protektorátu, měla svůj nejjižnější oddíl v tehdejším okrese Uherský Brod. Někteří mladí hoši ještě před tím, než se setkali s moravskými partyzány, odešli v září 1944 na Slovensko, aby pomohli povstání. Po těžkých bojích na slovenské straně Bílých Karpat se vrátili domů a teprve potom zaplatili životem. Němci měli vypracovanou volavčí síť a konfidentům se dařilo zjišťovat, kdo byl delší dobu pryč od rodiny. Tak si v Boršicích u Blatnice svolali před Vánocemi místní muže do hostince, aniž by ti tušili, jaká je příčina. Až se začala číst jejich jména, pochopili. Na nádvoří Kounicových kolejí v Brně byly mladé životy boršických chlapců utraceny v únoru 1945.

V knize čerpáte z řady úředních či archivních materiálů, ale hodně rovněž z orální historie. Jakou to má výhodu?
Někteří historici s tím asi nebudou souhlasit, ale pro mě dávno neplatí pořekadlo „co je psáno, to je dáno“. Například v případě přepadení četnické stanice ve Vlčnově v dubnu 1945 se záznamy četnické stanice zásadně liší od výpovědi očitých pamětníků. Četníci tehdy situaci popsali tak, jak se to hodilo jim a aby se obhájili před nadřízenými. Já jsem ve své práci vždy uváděla všechny, byť rozdílné zdroje. Nesnažím se vynášet zásadní stanovisko, pokud si nejsem jistá. To se týče i osudu různých lidí. Mnozí po válce o svém odboji nehovořili, a tak ani nejbližší sousedi o nich nevěděli, co za války skutečně dělali.

Na gymnáziu v Uherském Hradišti učíte od roku 1981. Zajímají se o tyto události mladí lidé?
Na našem gymnáziu máme kantory, kteří regionální historii dávají prostor. Když děcka tvoří práce v rámci SOČ (Středoškolská odborná činnost), sama jim říkám: „Nepište o egyptských pyramidách nebo bitvě u Slavkova. Tam už nic nového neobjevíte. Běžte a vytáhněte paměti z lidí, kteří mají svoje válečné vlastní či zprostředkované vzpomínky.“ Tak se mnohdy přišlo na spoustu statečných osobností od první světové války až po 50. léta.

Napadá vás nějaký příklad?
Dědeček jedné studentky byl za války starostou Provodova. Měsíc poté, co s vnučkou sepsal svoje velmi pohnuté válečné vzpomínky, zemřel. V rodině zůstává vděk. Každý by měl mít povědomí o svých blízkých a jejich činech, za které není třeba se stydět, o minulosti. Dnes každý myslí především na to, co je dnes a co bude zítra, ale málokdo si uvědomuje, že současnost byla formována minulostí a lidmi, kteří tady žili před námi.

Dnešní studenti se narodili 60 let po válce. Není to pro ně už pravěk?
Naprostý pravěk. (směje se) Ale zajímá je to. Každoročně jezdíme například do Terezína na pietní akt k připomenutí poslední popravy z 2. května 1945, kdy bylo postříleno 51 mladých odbojářů. Byla to poslední křeč nacistů, dva dny poté už byli pryč. Každoročně vyjíždíme z Hradiště přes celou republiku ve čtyři ráno. Kluci mají obleky a děvčata decentní šaty, jak se sluší a patří. Také letos pojede 51 studentů v neděli 19. května na popraviště do Malé terezínské pevnosti, aby uctilo památku 51 popravených.

A co výuka dějepisu? Dávají osnovy moderní historii dostatečný prostor?
Kdybych byla ministryní školství, zavedla bych povinnou maturitu z dějepisu, tak jak je to v některých zemích v Evropě. Mám dojem, že lidé dnes úplně ztrácejí historickou paměť. Na gymnáziu se učí dějepis tři roky a v posledním ročníku je volitelný seminář. Hodně studentů ovšem z dějepisu nechce maturovat. Dříve jich bylo 40–60, dnes je jich polovina. A to máme v ročníku kolem 180 maturantů.

Čemu to přičítáte?
Dějepis je na objem učiva rozsáhlý a náročný. Roli hraje také skutečnost, že dříve se dělaly zkoušky z historie i na práva, dnes už to jsou testy ze všeobecných studijních předpokladů. Nesouhlasím s tím, podle mě je římské právo základ právní vědy a s tím souvisí i znalost historie. Ale nejsem ministryně.

Baví středoškoláky historie?
Ano, zejména 20. století. Teď jsme s třeťáky ve 30. letech a téma stalinismu, světové války nebo legionářů je nesmírně zajímá. Vyprávěla jsem jim třeba o gulagu na Soloveckých ostrovech nebo o Sokolovu, o místech, které jsem sama navštívila. Mám výhodu, že mám široký záběr osobních poznávacích zkušeností a velmi čerpám z toho, co dělám mimo školu. Je nenahraditelné, když může učitel vycházet z vlastních poznatků a vyprávět o událostech, které děti z knih do detailu nevyčtou.