Předrevoluční šéf Prahy Miroslav Štěpán. Z vedení šel rovnou před soud

  7:42,  aktualizováno  13:42
Půldruhého roku stál v čele pražského výboru KSČ Miroslav Štěpán, který se prezentoval i v uniformě Lidových milicí. S opozicí jednat odmítal, manifestace nechal rozhánět obušky. Po roce 1989 skončil ve věznici.

Sychravo a sněhové přeháňky ohlašovala na počátku dubna roku 1988 předpověď počasí. Ten, kdo si od zpráv o počasí uvnitř novin zalistoval o pár stran dopředu, nemohl přehlédnout úderný titulek – Miloš Jakeš: Ať všude zavěje nový, svěží vítr.

Pokud měl průměrný čtenář dost silnou vůli a přelouskal celý, obtížně stravitelný text, zjistil, že po zasedání politbyra KSČ se ve „věrchušce“ cosi děje. Z postu pražského „cara“, tajemníka městského výboru partaje, se poroučel pětašedesátiletý Antonín Kapek. Nahradila jej „mladá krev“, dvaačtyřicetiletý Miroslav Štěpán, poslední předlistopadový pán Prahy v kanceláři městského výboru KSČ na Staroměstském náměstí.

I když svoboda komunálních voleb bývala v těch dobách iluzorní, většina obyvatel metropole chodívala pravidelně k volbám do národních výborů. Byť o jejich výsledcích bylo jasno předem. O postu stranického bosse hlavního města se ale rozhodovalo tak vysoko, kam Pražan nedohlédl. V zásadě vláda strany ve městě plynula ze čtvrtého článku ústavy z roku 1960. 

„Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence,“ pravil základní zákon státu.

Perspektivní „konzerva“

Štěpán svou kariéru rozjížděl v 70. letech na obvodním výboru KSČ v Praze 6. Na městský výbor strany v hlavním městě se propracoval roku 1986 a v dubnu o dvě léta později se dostal do jeho čela. „Štěpán měl pověst ‚perspektivního‘ konzervativce. Vystupoval na jedné straně jako stoupenec sovětské přestavby a zásadních reforem v mezích socialistického zřízení, na druhé straně jako zastánce nekompromisního postoje k politické opozici,“ uvádí historici.

Štěpánův nástup proměnil i pražskou komunální politiku. Z čela národního výboru se poroučel primátor František Štafa. Městský tajemník na jeho místo prosadil Zdeňka Horčíka.

První tajemník se veřejnosti představoval v rituálních rolích, spoluotvíral severní polovinu Barrandovského mostu nebo třetí úsek „béčka“ do Nových Butovic. Pozitivně se chtěl ukázat též na jiné „frontě“, měl iniciovat vznik policejního týmu, který by potlačoval spekulaci a potýkal se s koloritem města, veksláky.

Výrazněji však první tajemník pražského výboru proslul coby odpůrce opozice. „Chartisté jsou sekta, spíše než nějaké větší hnutí oslovující širší veřejnost,“ uvedl mimo jiné. A od podzimu 1988 býval spojován s policejními zásahy v Praze. Z pozice předsedy Rady obrany Národního výboru hl. m. Prahy docházel na řídicí štáby mimořádných bezpečnostních opatření, odkud byly řízeny zásahy pořádkových jednotek SNB a úderek Lidových milicí při Palachově týdnu a dalších akcí roku 1989 až do 17. listopadu.

Jeden z posledních veřejných projevů coby vedoucí tajemník pronesl 23. listopadu 1989 na nádvoří vysočanské fabriky ČKD. „V žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být,“ řekl Štěpán v legendárním expozé. Vyslechl za to potupný pískot.

Antonín Kapek Praze vládl takřka dvě desítky let. Na snímku při otevírání stanice metra.

Antonín Kapek Praze vládl takřka dvě desítky let. Na snímku při otevírání stanice metra.

Jeho předchůdce Antonín Kapek náležel k veteránům politiky. „V předsednictvu ÚV KSČ zasedal čtvrt století. Během této doby pracoval pod čtyřmi prvními či generálními tajemníky,“ uvedl historik Milan Churaň. Před okupací Československa armádami Varšavské smlouvy v létě 1968 sepsal dokument sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi s žádostí o „bratrskou“ pomoc. Angažoval se mezi soudruhy, kteří v srpnu 1968 předali Brežněvovi „zvací dopis“, pozvánku pro intervenční jednotky. Po sovětské okupaci na počátku 70. let se zařadil mezi čelné normalizátory. A dostal i příslušné odměny, mimo jiné stanul v čele pražského výboru KSČ.

Praha za vlády tajemníka Kapka, primátora Zdeňka Zusky a jeho nástupce Františka Štafy prožívala nebývalý rozvoj. „Dokonce v několika letech po sobě předstihla tempa výstavby dosahovaná v době největší předválečné rozvojové konjunktury města na sklonku dvacátých let,“ uvedl Karel Ledvinka, ředitel Archivu hlavního města Prahy.

Uskutečnily se velké investiční záměry – most přes Nuselské údolí, tři trasy metra, systém dopravních radiál, přestavba železničního uzlu, sídlištní komplexy. Mizely však cenné památky jako jedinečné těšnovské nádraží. „Klidně sednu do buldozeru a zbourám ho,“ řekl Kapek. Začala demolice Žižkova, při stavbě žižkovské věže došlo k barbarskému zničení židovského hřbitova v Mahlerových sadech.

Soud a konečné zúčtování

Štěpán, vyobcovaný z KSČ a všech funkcí, před Vánocemi 1989 putoval do pankrácké vazby. Za zneužití pravomoci veřejného činitele dostal dva a půl roku vězení. „Touhle branou chodí budoucí prezidenti,“ pronesl, když opouštěl věznici Bory v narážce, že všechny hlavy Československa po roce 1948 měli zkušenost z pobytu za mřížemi.

Antonín Kapek se v lednu 1990 pokusil zastřelit. Zachránili jej, ale jen nakrátko. V květnu 1990 se oběsil. Poté se vynořily spekulace, že byl léta spolupracovníkem amerických zpravodajských služeb v horních patrech KSČ.

Autor: