Bolestivé vzpomínky i přelomová doba. Minulost Bílovce líčí Živá kronika

  16:56
Válečná a také poválečná bída, třenice s nacisty zfanatizovanými Němci nebo znásilňování žen ze strany sovětských osvoboditelů. A k tomu radosti i strasti běžného mírového života. Zmapovat historii svého města prostřednictvím reálných lidských příběhů se rozhodli v bíloveckém kulturním centru.

Ředitelka Kulturního centra Eva Ševčíková je ráda, jak se projekt Živá kronika v Bílovci ujal. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Nejprve za pomoci studentů, později pak sami zachytili příběhy místních pamětníků, které se nejprve zaměřovaly především na období kolem druhé světové války včetně následného odsunu velké části původních místních obyvatel německého původu. 

Dnes projekt nazvaný Živá kronika (webové stránky projektu zde) zachycuje vyprávění jedenácti místních obyvatel, další postupně přibývají.

„Všechno jsou to příběhy, které nás přivádí k uvědomění toho, jak si dnes žijeme dobře. A v jakých těžkých podmínkách museli lidé žít tehdy, na jaké situace se museli adaptovat, zatímco my dnes máme prakticky úplně všechno,“ vysvětluje ředitelka Kulturního centra Bílovec Eva Ševčíková, která za projektem stojí.

Jak vlastně projekt Živá kronika vznikl?
Původně jsme iniciovali studentský projekt Z(a)traceni v čase, který se uskutečnil v letech 2016 a 2017. Cílem bylo uchopit válečné a poválečné dějiny Bílovce. Byla to doba, která v historii města znamenala velký předěl, protože do té doby zde žilo společenství, v němž převažovalo německé obyvatelstvo, které tak po staletí utvářelo vývoj města. Po válce však bylo vysídleno a vyhnáno. Toto téma nám přišlo zajímavé. Chtěli jsme do toho zapojit i mladé studenty. Víme totiž, že moderní historie je v osnovách až na konci a není mnoho času se jí zabývat, zvláště pak tou regionální.

Co se tedy dělo?
Z dobrovolně přihlášených studentů zdejšího gymnázia jsme vytvořili skupinu, jež pod vedením učitelky Pavlíny Andreeové a Zuzany Juříkové Brožové z našeho muzea hledala i pamětníky, kteří by byli o té době něco schopni vypovědět. Doufali jsme, že najdeme i německé pamětníky, protože část z nich tady směla po válce zůstat, když to například byli nějací odborníci, kteří byli pro společnost užiteční. Zjistili jsme však, že jdeme prakticky pět minut po dvanácté, protože většina těchto lidí už nežila. Ale našli jsme například i pamětníky, kteří pomáhali po válce město dosídlovat, a také lidi z původní české menšiny, která tady byla celou tu dobu. Výsledkem byla výstava v bíloveckém muzeu, kde jsme se snažili podat popis místní válečné a poválečné historie.

Ředitelka Kulturního centra v Bílovci Eva Ševčíková.

Ředitelka Kulturního centra v Bílovci Eva Ševčíková.

Na co jste se především soustředili?
Na soužití Čechů s Němci, vyšel z toho i malý sborník. Tím jsme ale nechtěli skončit, protože spolupráce s pamětníky byla velmi přínosná, proto následně vznikl projekt Živá kronika. Tentokrát už to bylo se zapojením pracovníků muzea a nesoustředili jsme se pouze na válečné období, ale i na život na malém městě, protože nám přišlo fajn zmapovat proměny Bílovce v čase. Chtěli jsme ukázat i běžný život člověka. Ve školách se učíme velké dějiny, ale každý z nás žije v menším společenství, než je stát nebo Evropa. Lidé tak mohou vidět, jak byl život těžký, kolik úsilí stálo, než se někomu něco podařilo dosáhnout, a že život nebyl tak konzumní jako dnes.

A podařilo se vám tedy sehnat i nějaké německé obyvatele?

Máme pamětnice, které pocházejí ze smíšených manželství, což znamená, že buď jejich otec, nebo matka byli Němci, a ony tak nemusely město po válce opustit. Některé kvůli tomu zažily ústrky, jiným to naopak pomohlo. Jedna z nich, paní Žofie Vrátná, například líčí těžké rozhodování, zda tady zůstat, nebo odejít.

Poměr německých a českých obyvatel v Bílovci byl jaký?
Před válkou tu bylo zhruba tři a půl tisíce Němců a tisíc až tisíc a půl Čechů. Německý vliv tady však byl po staletí dominantní a prakticky utvářel dějiny města. Češi sem pak postupně přicházeli za živobytím a do továren.

Ty továrny byly, jak už to tak často bývalo, německé?
Přesně tak. Můžeme se bavit o továrně Mathiase Salchera a jeho synů, známé pod svou zkratkou Massag, která je dodnes aktivní. O Salcherech ráda mluvím jako o bílovecké obdobě rodiny Baťů. Měli stejný podnikatelský důvtip a podařilo se jim i nepříliš úspěšná období přetvořit ve svůj prospěch. V Bílovci se usadili v období 19. století a založili zde pobočku své továrny na kamenáčové knoflíky. Dokázali najít surovinu, která byla vnímána jako odpad, semena jihoamerické palmy slonovníku velkoplodého, tu tady ve velkém dováželi a vyráběli z ní knoflíky, které byly velmi pevné a daly se zároveň zdobit. Zakrátko se jim podařilo ovládnout trh. Kromě toho byli proslulí i svou galanterní výrobou, byli schopni vyrobit všechny možné přezky, sponky a další součásti oblečení či obuvi. Předběhli svou dobu i tím, že lidé měli přístroje doma, tam vyráběli, a když měli práci hotovou, donesli ji do továrny a dostali zaplaceno. I na to vzpomínali naši pamětníci. Salcherova továrna byla tedy i významným prvkem v životě města a měla i zajímavý slogan: 28 tisíc jednotlivostí na každý den. Jejich výrobní program byl natolik široký, že ten slogan nebyl až tak vzdálený pravdě.

Bylo náročné najít pamětníky, aby navíc byli ochotni mluvit? Protože události, o kterých vyprávějí jsou často bolestivé a tragické…
Je pravda, že jsme se setkali i s lidmi, kteří na dramatické situace válečného období vzpomínat nechtěli. Je to pro ně natolik bolestivé téma, že jej nechtějí otevírat ani po mnoha desetiletích. Máme určitou databázi pamětníků, tím, jak s nimi pracujeme, dostáváme tipy na další lidi, které bychom mohli oslovit. Máme tedy i další zajímavé osobnosti, jejichž povídání obohatí Živou kroniku. Do Bílovce má letos například přijet vnučka rodiny Salcherů a my doufáme, že nám také přispěje svými vzpomínkami.

Vzal vás některý ze zachycených příběhů za srdce?
Za srdce mne vzal například příběh Žofie Vrátné, která pocházela ze smíšeného manželství, tudíž její dva bratři museli narukovat do wehrmachtu, dostali se na ruskou frontu a po strastiplném putování oba do Německa. Krátce po válce mladší z nich zemřel, ten druhý byl jen 50 kilometrů od něj. Hned jak se to dozvěděl, spěchal za ním, našel však jen bratrův hrob. Všechno jsou to příběhy, které nás přivádí k uvědomění toho, jak si dnes žijeme dobře. A v jakých těžkých podmínkách museli lidé žít tehdy, na jaké situace se museli adaptovat, zatímco my dnes máme prakticky úplně všechno. I proto jsem chtěla zapojit studenty, aby viděli, že život není jen černý a bílý.

Jak vlastně lidé Živou kroniku přijali? Jaký byl ohlas?
Veskrze pozitivní. Ale předchozí projekt Z(a)traceni v čase se setkal s poměrně kontroverzními ohlasy. Lidé nám vytýkali, že chceme adorovat německé obyvatelstvo a že popíráme jejich podíl na rozpoutání druhé světové války. Ale o to nám vůbec nešlo, chtěli jsme zachytit, jak tady ty dvě národnosti spolu žily, jak to tady vypadalo. V určitém ohledu tady lze vystopovat jistou vzájemnou řevnivost. Když něco postavili Němci, tak Češi museli taky postavit něco podobného, takže i tato soutěživost byla k prospěchu rozvoje města. A zároveň žili i pospolu, nebyli úplně odcizené elementy. Ale kulturní život byl poměrně striktně oddělený.

Dostala se Živá kronika i k vysídleným obyvatelům města či jejich potomkům?
Máme tady případ Williho Demela, který byl odsunut se svou maminkou v době, kdy mu bylo šest nebo sedm let. Později se sem přijel podívat a zapůsobilo to tady na něj natolik, že nám potom napsal sérii dopisů, ve kterých popisoval vzpomínky na své dětství i to, jak jako dítě zvedal pravici, i když vlastně v tom věku nevěděl, o co šlo. Popsal i svou zdejší návštěvu. Bylo to hodně emotivní. Když byl u domu, kde strávil dětství, políbil zem a na památku si vzal hlínu.

Kam vlastně byli zdejší Němci vysídleni?
Mnoho z nich skončilo v bavorském městečku Bad Neustadt an der Saale a jejich podmínky nebyly úplně ideální. Mnozí z nich vzpomínají, že nebyli místními obyvateli přijati příliš hezky, protože zničené Německo samo mělo nouzi a najednou se tam přivalila vlna vysídlených obyvatel z pohraničí a oni se o ně museli postarat. Řada někdejších bíloveckých obyvatel pak vzpomínala, že byli schopni spíše odpustit Čechům, že je vystěhovali, než Němcům to, jak se k nim chovali v jejich novém působišti. Proto mnozí nevzali nikdy novou vlast za svou a své kořeny a domov cítili mít tady, odkud byli vyhnáni.