Svůj bezpečnostní sbor začalo Brno budovat už za dob Rakouska-Uherska od roku 1866. „Tehdy totiž kvůli blížícímu se pruskému vojsku opustily město c. k. bezpečnostní složky,“ vysvětluje pracovník brněnské městské policie Michal Simandl, jenž se o její historii zajímá a píše o ní disertační práci na Masarykově univerzitě.
Tehdy měli příslušníci městské policie u veřejnosti velkou autoritu, což se ale změnilo se začátkem 20. století. „V roce 1905 začaly obecně velké demonstrace, i tisk se začal obouvat do strážníků, že se zastávají Němců,“ popisuje Simandl.
První dny po vzniku Československa byly v Brně, s třetinou německých obyvatel, velmi napjaté. „Vstoupila do toho sokolská jednota a byla dohoda, že ta bude hlídkovat v ulicích, kde žije více Čechů, policie naopak tam, kde bydlelo více Němců,“ přibližuje Simandl.
Postupně se situace uklidnila, na brněnské radnici se však scházely stížnosti na strážníky. Týkaly se třeba jejich výstroje, kdy sice už neměli staré rakousko-uherské vysoké čepice, ale uniformy ještě zdobily knoflíky s rakouským orlem.
Další komplikací v roce 1919 podle Simandla byla jazyková vybavenost strážníků. „Našel jsem žádost městské policie o přidělení lektorů češtiny, někteří příslušníci totiž nemluvili plynule česky. V té době to ale bylo celkem přirozené, když v Brně žilo velké množství Němců,“ doplňuje.
Strážníci versus četníci
V roce 1919 se městská policie dostala více do kontaktu s četníky. Ti totiž dohlíželi na bezpečnost na předměstí, nikoli vyloženě v Brně, nicméně po jeho rozšíření o okolní obce, jako byly například Bohunice, Řečkovice nebo Tuřany, hlídkovali četníci už i v brněnských ulicích.
Karel Arazím a Bedřich Jarý – populární hrdinové seriálu Četnické humoresky, které se natáčely v Brně – by se tak do jeho centra podle Simandla dostali jen výjimečně.
„Když nebyli četníci pozvaní, třeba kvůli dohlížení na bezpečnost při demonstracích, tak do centra vůbec nechodili. Dohlíželi na bezpečnost ve svém působišti, kde měli i nadále stanici,“ říká.
To se nezměnilo ani poté, co městská policie v Brně v roce 1923 zanikla a obnovila se až v roce 1991.
Zestátnění městské policie se týkalo nejen Brna, ale i dalších měst. „Brno bylo až do roku 1919 pod správou brněnských Němců, vždy měli starostu, v městské policii tak stát viděl trochu nástroj německé správy,“ vysvětluje Simandl.
Stát si chtěl pohlídat, kdo bude dohlížet na bezpečnost v ulicích. Většina strážníků přestoupila pod stát, desítky Němců ale nabídku pracovat dál u policie nedostaly.
Rychlost koní odvozovali od kroku
Zatímco dnes jsou strážníci doplňkovou složkou ke státní policii, dříve tomu bylo naopak. Sbor městské policie v Brně čítal zhruba 400 členů. Pro srovnání, dnes pro ni pracuje 480 lidí. V přepočtu na počet obyvatel je tak strážníků v současnosti méně.
Městská policie ovšem dřív měla na starosti více věcí. Vyšetřovala i některé zločiny, měla tak například vlastní oddělení daktyloskopie.
Století Brna v MF DNES: Více o zajímavostech z brněnské historie i současnosti čtěte ve speciální sobotní příloze.
Jejím hlavním úkolem bylo, stejně jako dnes, dbát na bezpečnost v ulicích. Strážníci například kontrolovali rychlost koňských povozů nebo také aut, která začala městem projíždět. Žádné moderní přístroje neměli, a tak dodržování rychlosti odvozovali od kroku či klusu koně.
„Bylo pravidlo, že rychlost v uzavřených místech nesmí být větší než 15 kilometrů v hodině, což se rovnalo rychlosti lehkého povozu. Když byla mlha, nesměl povoz ani auto překročit rychlost šest kilometrů v hodině, což se rovnalo tempu koně v kroku,“ uvádí Simandl.
Strážníci chodili i do hospod a dohlíželi, zda lidem správně čepují pivo. „Pivo, které kape z pípy a teče na výčepní stůl, anebo zbytky ve sklenicích nesmí hostinští slévati, aby je do čerstvého piva přidávali,“ cituje jeden z předpisů fanoušek historie brněnské městské policie.
Prostitutkám nahlíželi do knížek
V hostincích kontrolovala policie i to, zda se někde v zadní místnosti nehrají zakázané hazardní hry. „Tenkrát bylo zajímavé pravidlo, že když udavač nahlásil procházející hlídce, že v dané hospodě hrají hazardní hru, tak dostal třetinu ze zabaveného banku na stole,“ poukazuje Simandl na to, jak chtěli motivovat lidi, aby ostatní udávali.
Na hospodského se vztahovala i odpovědnost za to, když někdo zaparkoval před jeho podnikem. „Když přijel forman, ubytoval se někde v hostinci, koně dal do stáje, ale povoz nechal venku, tak za to, že ho tam nechal, mohl hostinský, protože on už formana ubytoval,“ vysvětluje historik.
Strážníci chodili i na trhy a tržnice a sledovali, zda někdo neprodává špatné ovoce či zeleninu, například málo zralou. Za to hrozila prodejci pokuta. Pokutu však neměli strážníci jako vylepšení k platu, ale veškeré vybrané peníze šly na dobročinné účely.
Co už ale třeba dnes v seznamu povinností strážníků nenajdete, je kontrola prostitutek. „Prostituce byla tenkrát legální a městská policie kontrolovala knížky jednotlivých prostitutek, jestli tam mají například záznamy o nutných lékařských prohlídkách dvakrát týdně. Nebo pokud byla taková žena zapsaná v nějakém nočním podniku, tak kontrolovali, jestli je nahlášena na příslušné policejní stanici. Případný přestup do jiného nevěstince musela hlásit,“ říká Simandl.
Městská policie se setkala i s falešným strážníkem. Jakým způsobem vystupoval a zda někde přišel k uniformě, už není známo. Spisy se totiž nedochovaly kompletní.
