Marie Tomsová poskytla 17. listopadu 1989 úkryt šesti desítkám lidí. Někdejší televizní hlasatelka na to vzpomínala v našem zpravodajském speciálu Sametové Impulsy. Bydlela těsně u pražské Národní třídy. Asi v půl osmé na ni proto zazvonili známí s prosbou, aby je v bytě schovala. Po chvíli se na dvoře domu začali hromadit další lidé, kteří utíkali před policejními obušky. „Zavolala jsem je do prvního patra a nechala jsem otevřené dveře, dokud proudili. Hromadili se v obývacím pokoji, který měl 45 metrů čtverečních, navařila jsem hrnec čaje, nesla ho tam a s hrůzou jsem zjistila, kolik jich tam vlastně je.“

Řada uprchlých demonstrantů měla podle svědectví Tomsové zranění. Ona sama se ale v tu chvíli necítila v ohrožení. Protože byla těhotná, nepřipouštěla si, že by ji někdo mohl něco udělat.Tomsová zrovna čekala svého syna, který se ji narodil o 4 dny později zrovna ve chvíli, kdy Marta Kubišová při demonstraci na pražském Václavském náměstí zpívala Modlitbu pro Martu.

Řeč přišla v rozhovoru také na televizní práce Tomsové. Ta byla totiž pod komunistickým diktátem velmi ošemetná. Své texty si tehdy mohla jako hlasatelka před natáčením mírně upravovat tak, aby seděly jejímu projevu. Pokud ale přidala například nějaké dvojsmyslné slovo, byl z toho problém. „Já jsem měla odhlašovat hudebně-zábavný pořad sovětské televize Modrý plamínek. Na konci jsem měla říct, že diváky prosím, aby omluvili zhoršenou technickou kvalitu pořadu. Jenomže mně to slůvko ‚technickou‘ vypadlo. Okamžitě jsem zešílela, režisér taky. Naštěstí to bylo v sobotu odpoledne v létě a nikdo z kontrolorů se nedíval.“ Tomsová nakonec musela prosit kolegy v oddělení záznamu, aby poslední větu odstřihli. Kdyby se totiž dostala k někomu z kompetentních, musela by jít věc vysvětlovat na kobereček.

Pusťte si celý rozhovor zde: