„Je to mé zcela osobní rozhodnutí, i když mě spousta kolegů i obyvatel přesvědčuje, abych zůstala. Ale už jsem se definitivně rozhodla a nebudu to měnit. Zvažovala jsem dlouho všechna pro a proti, co dělat dál, co nedělat a u čeho už nechci být. Nikdy jsem v politice nebyla, byla to velká zkušenost, přinesla spoustu dobrých věcí a jako správa města pro obyvatele mne baví. A bavila by mne i dál, kdyby ale součástí toho nebylo politikaření, což mi nesedí,“ říká Marie Blažková.

Přiblížíte konkrétněji, co myslíte politikařením, u kterého dál nechcete být?
Jsem přímý člověk, troufám si sebevědomě říci, že pracovitý, a politikaření, politické tanečky mě opravdu nebaví. Obtěžují mne a není to můj svět. Zdá se mi, že lidé se velmi mění, že jim stačí laciné fráze a výkřiky, sliby všeho možného zadarmo, které nemají žádný racionální základ, nelze je splnit, ale oni jim věří. Pro lidi dnes nejen v Děčíně, ale v celé zemi, není viditelný politik, který každý den pracuje a jde za cílem, ale ten, který máchá rukama a vykřikuje nějaká hesla. A lidé bohužel jdou za lacinými a prázdnými hesly, která rádi slyší. Je pro mne důležité dělat věci, které člověka baví, něco mu přinášejí, a ne věci, s kterými nejste zcela spokojen. Na druhé straně je ve městě i spousta lidí, kteří se o něj chtějí starat a řešit jeho problémy, a budu ráda, když se vše nastartované podaří dotáhnout do konce. V politice jsou čtyři roky strašně málo a řada rozpracovaných věcí se ukáže později. Pokud někdo bude chtít, jsem připravena z profesního hlediska novému vedení pomoci.

Nemrzí vás, že už u těch výsledků nebudete?
Nebudu u nich jako politik, ale jako občan města ano. Když v poslední době pozoruji politiku, i tu celostátní, jsem čím dál víc přesvědčena, že jsem udělala dobře. Ve městě jsou na stole problémy, jasná pravidla a zákony, jak vše řešit, a lidé je spolu řešit musejí. Vadí mi ovšem dlouhá jednání o ničem, kdy jeden den dohoda platí a druhý den ne. I v Děčíně jsou lidé, kteří jsou schopni mi do očí říkat příjemné věci, ale za zády říkají něco úplně jiného, kteří jednou něco podporují a pak dělají, že o tom nikdy neslyšeli. To není pro mě.

Je za vaším odchodem i roztrpčení z práce v ANO? A pokud ano, přišly za vámi i jiné strany, abyste byla na jejich kandidátce?
To ne, ale tím, že jsem byla součástí vedení města, znám řadu podrobností, které by mě semlely. Než jsem do politiky vstoupila, myslela jsem si, že ji chtějí dělat chytří lidé, kteří chtějí pomoci městu, jeho obyvatelům, mají to srovnané v hlavě a mají jasné představy. To byl velmi laický pohled. Pro mne je obrovským zklamáním, že to tak často není. Nechápu, proč někteří lidé do politiky jdou, když nestudují materiály, nic si nepamatují, nic si nezjistí. Může se stát, že někdo nestihne některou věc prostudovat, ale zdá se mi, že jsou i lidé, kteří mají potřebu být v politice jen proto, aby tam prostě byli. Politika je ale práce, není to ulejvárna.

Jste politička spojená s hnutím ANO. Co říkáte současné situaci, kdy se vláda sestavovala rekordně dlouho a poprvé od revoluce se opírá o hlasy komunistů? A jaký to podle vás bude mít vliv na směrování této země?
Jsem regionální politik, obtížně budu hodnotit situaci, kterou znám jen z médií a vyprávění. Když se s politiky bavíte mimo kamery, chovají se jinak, pak ale vidíte plamenné řeči v televizi, radikální názory, nepravdy a osočování. Voliči v demokratických volbách rozdali karty, s těmi se hraje. Když bude každý radikální, ničeho se nedobere, politika je i umění kompromisu. Strany se nechtěly s vítězným hnutím ANO domluvit, nechtěly dělat kompromisy, tak to takhle dopadlo, máme menšinovou vládu. Komunisté ve vládě nejsou, sedí v poslaneckých lavicích, protože byli demokraticky zvoleni občany této země. Nelíbí se mi to, ale je to tak. Zavázali se k podpoře při hlasování o vládě. Za sebe mám v názorech zcela jasno, kdyby se ANO spojilo ve vládě s extremisty, nebyla bych nadále v jeho službách. I komunisté ve vládě jsou pro mě nepřijatelní.

Během vašeho volebního období se město muselo vypořádat s rok a půl trvající stavbou Vilsnické spojky v centru města, což bylo složité na organizaci. Tvořily se kolony, lidé si stěžovali. Bylo horší zvládat politikaření, nebo takto složitou stavbu?
Stížnosti mne neubíjely, protože člověk musí být nad věcí. Byla to složitá situace, podle stížností obyvatel jsem mohla i za to, že někde jezdí dlouho bagr, jinde se dlouho kopalo, přestože jsem nic z toho nemohla reálně ovlivnit. Při řešení problémů často hledáte nejlepší variantu ze všech špatných, myslím nepříjemných pro chod města. A začnou další stavby. Začali jsme s renovací centra města i sídlišť. Letos začíná další etapa sídliště Březiny, je hotová s architekty studie Bynova, což mne velmi těší. Dnes jsou sídliště jen paneláky a zaparkovaná auta, ale žijí zde lidé, kteří sídliště v budoucnu vůbec neopustí, musí se jim zde příjemně žít. Nelze dělat město jen přitažlivé pro turisty, ale hlavně se tu musí líbit a dobře žít obyvatelům. To ovšem vyžaduje spoustu peněz i času. Je to o každodenní práci a ne o stříhání pásek u nových budov.

Jak odhadujete, že dopadnou říjnové komunální volby?
Mrzelo by mne, kdyby se do vedení města dostali ti, kteří hodně křičí, ale nic nevědí. Například když někdo křičí, že magistrát dovolí do města sestěhovávat nízkopříjmové obyvatele a že to jako politik zakáže. Neexistuje žádný takový zákon, každý se může nastěhovat tam, kde dostane byt, a žádný úředník ani politik to nemůže zakázat. Politik, který to říká, lže, ale lidé to rádi slyší a vůbec jim nevadí, že to není pravda a není to možné. Pravdu lidé prostě nechtějí slyšet. Komunikace s lidmi je čím dál tím složitější a posun k horšímu za poledních 10 až 15 let je obrovský. Je mi z toho smutno a těch lidí je mi líto. S lidskou hloupostí se špatně bojuje. Věří všemu, aniž by si pravdu někde ověřili.

Do čela města jste přišla z postu ředitelky děčínského úřadu práce. Chcete se tam vrátit?
Jsem stále zaměstnanec úřadu práce uvolněný na tuto funkci a mám právo se vrátit. Je to věc, která je přede mnou. V říjnu budou volby, v listopadu by mohlo být ustavující zastupitelstvo a do té doby jsem tady a nemohu slibovat, kam a kdy přesně nastoupím. Až skončím, druhý den jsem zpět na úřadu práce a bude otázka, co budu dál dělat. Udělala jsem v životě několik velkých změn. Nejprve jsem 12 let učila v mateřské školce, pak jsme byla 18 let na úřadu práce od nejnižší pozice po post ředitelky. Každá změna člověka nastartuje. Potřebuji náročnou práci a chci se věnovat i rodině a sobě, protože jsem ze svého života vymazala řadu aktivit, na něž nebyl čas. Chci vyvážit pracovní a soukromý život.