Koncert k jubileu se koná v sobotu 11. listopadu od 20.00 v klubu Woko v Jablonci nad Nisou. „Bude tam nejen Mandragora, ale i pár dalších kapel, které máme rádi: Tres Udos, Johnny John, Nautica a Makule. Uvažoval jsem i o variantě, že bychom vůbec nehráli a nechali si zahrát, ale neprošlo to,“ pousmál se muzikant.
Když jste kapelu zakládal, napadlo by vás, že bude hrát pětadvacet let?
Asi by se slušelo říct, že mě to nenapadlo, ale obávám se, že jsem byl tenkrát dost naivní a romantický a myslel jsem si, že budeme hrát nejmíň padesát let. Tím se nechlubím, spíš se přiznávám ke své naivitě. Těch padesát bych už ani nechtěl.
Proč myslíte, že vám to vydrželo tak dlouho?
Hudba nás všechny dost baví. Dřív jsme se scházeli na celou neděli, hráli jako šílenci a vymýšleli, co by se dalo zlepšit. Mě vždycky nejvíc bavilo skládat, víc než hraní na pódiu. Myslím, že hodně kapel skládá hudbu proto, že chce hrát před lidmi, ale to není moje motivace. Hudba mě napadá sama od sebe. Pak nezbývá nic jiného než pořád hrát, zkoušet, nahrávat, koncertovat. Ale udržet tak početnou kapelu je čím dál těžší.
Na jaké období vzpomínáte rád a na jaké radši méně?
Dobré období bylo kolem desky Horko, kdy jsme hodně hráli. Bylo to na přelomu tisíciletí. Ale nejlepší období přišlo, když do kapely nastoupila současná zpěvačka Katka Žižková, koncerty s ní jsou zážitek.
Na co jste za dobu existence skupiny nejvíce hrdý, potažmo pyšný?
Asi na našich pět desek. Vlastně šest. Šesté album tvoří nevydané věci, písničky, které se nahrály jen při koncertě, nebo skladby ze singlu, který nám vydala Karin Spalková. Udělali jsme mnohem víc hudby, než je na nosičích, protože jsme si desky produkovali většinou sami a neměli jsme čas ani peníze na to, nahrát vše, co bychom chtěli. Pyšný jsem na naši poslední desku z roku 2016. Zvukový mistr z lisovny v Loděnicích Zbyněk Lébr mi k ní napsal: „V Česku jste stále jediný, kdo využívá plně analogový proces. Přeji vám mnoho prodaných desek a plné koncertní sály.“ Slovem „stále“ myslel období od roku 2013, kdy jsem u nich lisoval první plně analogovou desku s kapelou Eridu.
Je něco, čeho byste chtěl s Mandragorou ještě dosáhnout, anebo jste spokojený?
Nehrajeme moc komerční hudbu, ale máme svůj okruh posluchačů, takže bych mohl být spokojený. Jen mi trochu vadí, že dnes většina rádií pouští jen komerční hudbu. Pokud bych si tedy mohl ještě něco přát k tomu našemu výročí, tak to, aby naše písničky hráli více v rádiích.
Jste známý svou neuhasitelnou žízní po hudbě. Kdo vás na regionální scéně v poslední době zaujal, překvapil?
Musím říci, že naprosto nestíhám sledovat, kdo nebo co kolem mě hraje. Mám tři kapely, tisíc úžasných gramofonových desek a některé z nich jsem ještě neslyšel. Takže aktuálně nemám dobrý přehled. Když pominu kapely, ve kterých jsem nějak namočený, a hosty na našem výročí, tak se mi třeba líbily mladé kapely Erath nebo Rambling Wolves, obě z Jablonce. Posuzuji hlavně hudební invenci a originalitu.
