U koní Jochman jako malý chlapec trávil všechen volný čas. „Po škole jsem vždy sedl na kolo a jel do stáje,“ vzpomíná. O prázdninách navštěvoval i jeho bratra, čtyřnásobného vítěze Velké pardubické Václava Chaloupku. Úspěšní koňaři ho inspirovali. Rozhodl se, že půjde v jejich stopách.
Svého prvního koně, poníka Ronnieho, si pořídil v osmi letech. „Jezdil jsem na poutě a vozil na něm děti. Poník si po čase vydělal na svoje vybavení. Pak jsem poníka s vybavením prodal, a tím jsem si vydělal na dalšího koně,“ popisuje.
Aby si mohl dovolit opravdového dostihového koně, přivydělával si několik let jako kuchař. Dokonce zvítězil v televizní kulinářské soutěži Prostřeno, i když výhru dělil s dalšími dvěma účastníky.
Vlastní stáj si pronajal s přítelkyní
Peníze si však moc neužil. „Zrovna se mi rozbilo auto, takže jsem všechno utratil za opravu. Bez toho bych nemohl vozit koně na závody,“ krčí rameny.
Naplno se koním začal věnovat, až když ho zaměstnali v dostihovém centru. Nezískal tam jen cenné zkušenosti, mezi žokejkami si našel životní partnerku. Právě s přítelkyní Pavlínou Kacerovou si společně pronajali vlastní stáj v Líšni a už skoro rok ji úspěšně provozují.
Nejdřív váhali, zda raději nekývnout na nabídku práce v jednom tréninkovém středisku. Nakonec si zvolili tu náročnější variantu. „Chtěli jsme dělat sami na sebe a být si sami šéfy. Navíc, mít vlastní stáj je sen každého koňáka,“ vysvětluje Jochman, který se teď stará o dva své koně a dalších dvacet zvířat, která si tam za poplatek ustájil někdo jiný.
Svoji práci miluje a tak mu nevadí, že dře od rána až do noci a stačí to tak akorát na to, aby se uživil. Koním je totiž zcela oddaný. Místo toho, aby ušetřil na dovolenou u moře, radši koupí kvalitnější krmení, opraví jízdárnu nebo pořídí topení do sedlárny. „Pokud chce člověk mít stáj plnou kvalitních koní, tak to musí dělat pořádně. Vydělat se na tom určitě nedá,“ přiznává nadšenec, který u koní často i přespává.
Když stáj Belcredi přebíral, musel se navíc vyrovnat se spoustou obtíží. „Nebyl tu žádný řád. Pohybovala se tady spousta dětí, které dělaly spíš nepořádek, než že by pomáhaly. My jsme nastavili jasná pravidla. Třeba když kůň nechá v jízdárně hromádku, tak ji majitel musí uklidit,“ popisuje. Právě domluva s majiteli ustájených koní mu na jeho práci připadá nejtěžší. „Někdy bych radši odházel hnůj třiceti koním, než se dohadoval s majiteli,“ dodává s úsměvem.
Ale ani těžké začátky či občasné neshody ho neodradily. Viděl totiž potenciál, který vyplývá z umístění stáje v poklidné brněnské části Líšeň. „Naše maštal je skoro v centru. Nachází se v tom největším ruchu, kde majitelé mají o ustájení velký zájem. Mimo jiné i proto, že je dobře dostupná hromadnou dopravou,“ vyzdvihuje.
Koně připravuje na dostihy
Stáje se dají najít i přímo v srdci města, oproti té líšeňské jim však něco chybí. „Lidé si tam nemůžou jen tak vyjet do přírody. S koněm dělají práci na jízdárně, a to je tak všechno,“ srovnává zkušený koňák. Ze stáje Belcredi se dá na koňském hřbetu vydat na louky i do lesů. Jezdci odtamtud často vyrážejí do nedalekého Mariánského údolí, kde se v létě dají koně i plavit ve vodě.
Pokud si chce někdo udělat výlet do přírody nebo se projet po jízdárně, nemusí si kvůli tomu hned pořizovat vlastního koně. Společně s další nadšenou koňařkou založili Jochman a Kacerová Jezdecký klub Líšeň. Děti i dospělí si tak mohou zaplatil lekci či vyjížďku. „Ale není to tak, že bychom tam jenom vozili děti kolem dokola jízdárny. Jde o to, aby se u nás lidé naučili jezdit,“ upozorňuje Jochman.
Kromě rekreačních koní obývají stáj i koně určení pro sport. Jako domov pro své oře si ji vybrala třeba cvičitelka Sandra Doležalová, která trénuje zvířata pro různá vystoupení, historické bitvy i pro film. Jochman s pomocí zkušenějšího trenéra připravuje své koně na dostihy. „Jsou mladí, ale klisna už by letos mohla běhat,“ doufá stájník, který přemýšlí o tom, že si sám pořídí trenérskou licenci.
