Zapomenuté lyžování. Kopce v Beskydech se brázdily na prknech mistra koláře

  14:12
Žádné přezkáče, ale jedny boty do práce, na lyže a občas i na brusle. Žádné lyže za tisíce korun s kovovými hranami speciálně upravené pro sjezd, freestyle nebo carvingové, ale prkna od mistra koláře v dědině. Tak se ještě před šesti sedmi desítkami let brázdily kopce v Beskydech.

Výstava v Jablunkově ukazovala, jak se kdysi v Beskydech lyžovalo. | foto: Jana Gartnerová, MF DNES

„Kolář měl dílnu skoro v každé vesnici. Byl to člověk, který si poradil se vším, co se muselo ohýbat. Takže i s lyžemi, které vyráběl z jasanu,“ vzpomíná osmapadesátiletý Petr Šimeček ze Starých Hamrů a tvrdí, že lyže od jejich koláře bývaly skvělé a on na nich jako kluk vyhrál svoje první závody na Ostravici. 

Vázání měl ve svých deseti letech jen z řemínků a k tomu kožené boty. Vyzdvihuje také bambusové tyčky, i ty podle něj byly kvalitnější než současné hliníkové.

Jelikož nebyly vleky, lyže se tahaly nahoru uvázané na špagátu přes dírku v přední části. „Chudé děti zpod Gruně proto čekávaly o víkendu u vlaku na lidi z města a za drobný peníz jim ty lyže na kopec vytahaly,“ uvádí Šimeček.

Dobrá dřevina? Ta, kterou ohýbal vítr

Na Jablunkovsku býval v padesátých letech minulého století vyhlášeným a široko daleko jediným výrobcem lyží Pavel Michalík z Písku, vyučený stolař. Jeho syn Ladislav Michalík míní, že nejdůležitější pro tátu bylo, najít ten správný jasan.

„Pátral po něm na konci zimy u potoků, tam, kde dřevinu často ohýbal vítr, aby dobře pružila a byla silná. Také musela být bez suků. Pokácel ji, naštípal a pak už to byla loterie. Pokud se začala hodně kroutit, bylo to na nic. Na kvalitě dřeva si dával hodně záležet, aby si kvůli němu lyžaři nepolámali nohy. Nakonec zhotovil desky, které nechal schnout až do zimy,“ řekl Michalík.

Výstava v Jablunkově ukazovala, jak se kdysi v Beskydech lyžovalo.

Výstava v Jablunkově ukazovala, jak se kdysi v Beskydech lyžovalo.

Šimeček říká, že nejdůležitější fází výroby lyží bylo ohýbání. V železné kleci, řádně utažené, se na desky používala buď horká voda, nebo pára, aby řádně pružily.

„Lyžařské vybavení tehdy nebyla drahá záležitost. Kamarád hned kousek od kolářova domu testoval nové lyže nad nějakým malým příkopem a asi na nich skákal moc, protože mu jedna praskla. Začal brečet, řemeslník vyšel ven a donesl mu další,“ popisuje Šimeček s tím, že například jeho první jasanové běžky vyšly na 140 korun. 

„Byla to asi desetina platu mojí mámy, ale zase mlíko stálo 1,20 koruny.“ Jak stojí v zápiscích amatérského historika a folkloristy Antoniho Szpyrce z Vendryně, kdysi v zimě školáci hned po návratu domů hodili tašku do kouta, popadli lyže a běželi na kopec Bachratá. 

„Někdo frajeřil s kandahárem, jiný si připnul papučové vázání. Způsob lyžování byl jednoduchý. Pěšky na kopec, pak rychle rovnou dolů a v závěru okázalá frajerská zatáčka,“ popisuje Szpyrc.

Až ti zkušenější podle něj sjížděli takzvaným telemarkem. Jednalo se o styl přes sto let starý, kdy pata nebyla na prkně upevněná. Lyžař široké oblouky vykresloval přesunutím váhy, když pokrčil nohu a předsunul vnější lyži před vnitřní. 

„Bachratá byla hodně zákeřná. Ukrývala tři pahorky. Ti, co o nich nevěděli, vylétávali často vysoko do vzduchu,“ stojí v zápiscích pamětníka.

Kdo mohl, skákal...

Tehdy se však pahorky a různé skokanské můstky ze sněhu stavěly záměrně skoro na každém kopci. Skákání bylo v kurzu. Dana Španihelová, která měla pro místní přednášku o historii lyžování v Nýdku, kde se nachází skokanský můstek, dodává, že na jasanových lyžích tam v padesátých letech bez problému všichni i skákali.

„Vydržely to. Samozřejmě můstek nebyl tak vysoký jako dnes i nájezdová rychlost byla menší. Můj táta skákání taky propadl. Měl však jen jedny boty. Když v nich přišel z práce, obul na ně lyže a vyrazil na kopec, nebo nože a šel bruslit,“ líčí žena. 

Pochlubí se, že jako mladá taky skákala na lyžích a na můstku si skoky běžně užívaly bez trenérů děti z vesnice.

Španihelová se zamýšlí i nad skutečností, že ač se vybavení tehdy a dnes nedá srovnat, v Nýdku tehdy lyžovala pomalu celá dědina a vyrostli v ní úspěšní lyžaři, skokani i běžkaři. 

Zmiňuje třeba Pavla Fizka, mistra světa v juniorech, družstvo mužů v první lize v běhu na lyžích a mistryni země v sokolském závodě.

„Že Nýdečtí lyžování propadli, dokázali v roce 1968. Nikde nebyl sníh, jen u nás asi deset centimetrů. Proto k nám přijel těsně před olympiádou trénovat náš tým s Jiřím Raškou. Kdo mohl, popadl doma nádobu nebo koš a z polí jim nosil na skokanský můstek sníh. Lidé si pak s nadsázkou připisovali zásluhy na Raškově vítězství,“ konstatuje Španihelová.