Nanečisto se stěhoval dům, říká šéf inženýrů o přesunu kostela v Mostě

Je to 44 let, kdy stroje začaly nadzvedávat konstrukci kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. 15. září 1975 tím odstartovalo stěhování největšího břemene na světě po kolejích. O to, aby dopadlo dobře, se postarali také inženýři z brněnského Ústavu aplikované mechaniky Brno, který funguje už 60 let.

Lubomír Junek už takřka 30 let pracuje v instituci, která se podílela na legendárním přesunu kostelu v Mostě. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Když se v roce 1956 rozbilo v areálu povrchového dolu na Mostecku obří rypadlo, byl to celonárodní průšvih. Hrozilo totiž, že v Československu bude málo uhlí. Bylo potřeba stroj nejen co nejrychleji opravit, ale zajistit, aby se to už neopakovalo.

Železárny Vítkovice, které gigantické zařízení dodaly, začaly spolupracovat s katedrou mechaniky Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, a o tři roky později se zrodil Ústav aplikované mechaniky (ÚAM). Za sebou má tak unikátní věci jako je technická pomoc při přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, podíl na stavbě televizního vysílače na Ještědu nebo dolaďování potíží při spouštění Temelína. Dnes hlavně poskytuje VIP servis elektrárnám.

„Začínáme tam, kde běžní konstruktéři končí,“ říká ředitel ústavu Lubomír Junek, v pořadí teprve třetí ředitel v historii. V chodbě ústavu na Veveří mají velkou fotografickou koláž z nejznámějších historických počinů ústavu.

Na stěhování kostela v Mostě v roce 1975 si pamatuji. Byly toho plné noviny. Musel ustoupit těžbě, jako ostatně celý starý Most. Ale co s tím měl váš ústav?
Po té události s rypadlem se náš ústav stal odloučeným výzkumným pracovištěm Vítkovických železáren a podílel se na věcech, které Vítkovice dodávaly. Mimo jiné i podvalník, na kterém se přesunoval kostel v Mostě. Stěhoval se o více než 800 metrů a všechno bylo potřeba dokonale spočítat a připravit. Ústav měřil během přepravy zatížení, jestli se kostel nenaklání nebo nepřetáčí, aby nedošlo k havárii. Proto to stěhování domu nanečisto. Bylo potřeba zjistit, jak bude měření fungovat, jakou rychlostí se má kolos přesunovat nebo kam umístit čidla. Čin byl dokonce zapsaný i do Guinessovy knihy rekordů jako nejtěžší transportovaný kus po kolejích na světě.

Jste teprve třetím ředitelem v pořadí. To je zprůměrováno 20 let na jednoho.
Já jsem tu 30 let. Tím prvním ředitelem, který se také o založení ústavu zasloužil, byl světově uznávaný známý odborník na tenkostěnné konstrukce materiálů profesor Vlastimil Křupka, který byl i mým učitelem. Dokázal sestavit tým špičkových specialistů, zařídil stavbu první budovy pro sídlo ústavu a získal technické vybavení, na tehdejší poměry na vysoké úrovni. V ústavu pracovalo tehdy asi 15 lidí. Druhým ředitelem byl neméně uznávaný odborník ve stejné branži profesor Stanislav Vejvoda, takže ústav si vždycky držel špičkovou úroveň.

Fotogalerie

Na další fotografii je obrovské potrubí ve tvaru vidlice. To mi připomíná kalhoty.
A také se tomu říká kalhotový kus. Je to část potrubí pro přívod vody do vodní elektrárny a z něj vedou odbočky k jednotlivým turbínám. V místech, kde se potrubí spojuje, musí být navržena výztužná žebra, což je záležitost konstrukčně velmi náročná a pan profesor Křupka na to měl patent z roku 1962.

Tady vidím televizní vysílač na Ještědu? Světoznámá stavba, která dostala mezinárodního architektonického Oscara - Perretovu cenu. Co jste tam dělali?
V té době jsem tu ještě nebyl, přišel jsem až v roce 1991, ale pan profesor mi říkal, že plášť televizní věže na Ještědu je vyroben z velmi tenkého plechu a on tam navrhoval žebra na vyztužení. Na ústavu vypočítali a navrhli, kde je nutné žebra umístit, aby byla konstrukce pevná a odolala náporům větru.

Na fotografiích jsou i mosty. Tohle vypadá jako ten přes Orlickou přehradu.
Ano, je to Žďákovský most přes Vltavu a ten také dodávaly Vítkovice. U každého mostu bylo potřeba stanovit vlastní frekvence a dynamické charakteristiky konstrukce pro případ, že se do mostu například opře vítr. Pokud by frekvence byly stejné, mohl by se nebezpečně rozhoupat. Bylo nutné simulovat rozkmitání mostu a k tomu se používaly raketové motory. A stejně tak u celé řady dalších mostů, třeba i u zavěšeného železobetonového mostu SNP z roku 1977 přes Dunaj v Bratislavě. A stejné charakteristiky jsme zjišťovali u všech televizních věží, včetně brněnského Kojálu. Aby lidé z naší laboratoře mohli rozmístit snímače, museli šplhat po konstrukcích, takže byli i specialisté na výškové práce.

Co ještě váš ústav dělal? Tady vidím obří válce.
To jsou uskladňovací nádrže, sila, senážní věže, střechy vodojemů. Navrhovali jsme například šamotové vyzdívky na hutní pánve, ze kterých se lije roztavené železo do ingotů. A zkušenosti ze stěhování kostela se pak hodily, když Vítkovice začaly vyrábět obří tlakové nádrže nebo parogenerátory a kondenzátory pro jaderné elektrárny a potřebovaly je dopravit na místo určení. U nás na ústavu se navrhovaly železniční vozy, které náklad zavezly na staveniště elektráren.

Patřili jste pod vojenskou akademii. Alespoň v počátku. To tu pracovali vojáci?
Pan profesor Křupka byl voják z povolání, a když ho Vítkovice oslovily, aby zjistil příčiny poškození rypadla, začal na nich pracovat tým lidí z katedry a spolupráce vedla až k založení Ústavu aplikované mechaniky při Vojenské akademii Antonína Zápotockého. Sídlili jsme sice v areálu vojenské akademie, dnes VUT, ale byli jsme civilní zaměstnanci.

Dělali jste na strategických věcech. Byly ze strany vlády nebo Rusů nějaké tlaky?
Je pravdou, že Vítkovice dodávaly nejedno vládou sledované zařízení, například ocelovou konstrukci na budovu federálního shromáždění (dnes je součástí Národního muzea) v horní části Václavského náměstí, a počítali ji právě lidé z ÚAMu v Brně. A strategické byly právě i televizní věže nebo mosty. Pokud byly nějaké snahy ovlivnit chod věcí, profesor Křupka je dokázal odfiltrovat, takže ani později jsem o ničem neslyšel. Měl obrovské renomé. Naopak na ústavu pracovali lidé, kteří režim zrovna moc nemuseli, a on je tu zaměstnával. Šlo vždy především o odbornost a co nejrychlejší likvidaci problému. A ten duch tu zůstal.

Duch čeho?
Pospolitosti. Jsme malá firma, kolem 50 lidí. Lidé spolu musejí vycházet jako tým, protože pracují na týmových věcech. Někdy není lehké to sladit.

Proč?
Zhruba 60% z nich má nejvyšší možné vzdělání ve svém oboru a jsou to velké individuality. A ty mají obecně tendenci se spolu hádat a prosazovat si svoje řešení. Jenže já potřebuji, aby pracovali spolu a respektovali jeden druhého. A s mým zástupcem věnujeme maximální péči tomu, aby fungovali jako tým. Jezdíme na běžky, sjezdovky, cyklovýlety, na dvoudenní výjezdní zasedání, kde jim nastiňujeme budoucnost, aby viděli, že mají perspektivu.

Lubomír Junek

59 let

Ředitel Ústavu aplikované mechaniky Brno

Vystudoval fakultu strojní, obor chemické a potravinářské zařízení VUT Brno

Po škole nastoupil do Královopolské strojírny Brno, v roce 1991 do ÚAM, od roku 1993 byl vedoucím skupiny „Technologická zařízení jaderných elektráren“, od roku 2009 je ředitelem ústavu.

V roce 2018 tým ústavu pod jeho vedením získal energetického Oscara, kterého uděluje americký Institut pro výzkum elektrické energie EPRI. Tým je dostal za zavedení nové metody oprav svarových potrubí na jaderných elektrárnách.

UAM byl založen před 60 lety Ústav aplikované mechaniky Brno profesorem Vlastimilem Křupkou z katedry Pevnosti a pružnosti na Vojenské akademii Brno, který spolupracoval s Vítkovickými železárnami.

Mezi první zakázky patřilo hlavně řešení problémů důlní techniky a vysokých pecí. Od roku 2004 je ÚAM Brno součástí Skupiny ÚJV, která je členem Skupiny ČEZ.

Jak to bylo s opatřováním informací v době železné opony? Směrem na západ to asi moc nefungovalo?
Tok informací byl opravdu omezený, ale co mě překvapilo, že například kolegové si hodně kupovali knížky v azbuce, protože v tehdejším Sovětském svazu se vydávaly hodně zajímavé knížky v našem oboru. Takové, které by u nás nikdy nekoupili.

Dělali jste hlavně věci pro Radu vzájemné hospodářské pomoci, to byla obchodní mezinárodní organizace východního bloku. Po roce 1990 se ale trh rozpadl a řada firem skončila. Vy jste přežili. Jak je to možné?
Byli jsme výzkum a vývoj Vítkovic a ty, stejně jako mnoho československých podniků, začaly mít problémy. Pro nás to znamenalo rychle se přeorientovat z těžké techniky a začít pracovat pro energetiku. Nakonec jsme byli vyčlenění ze struktury Vítkovic a majetkově přešli pod Ústav jaderného výzkumu v Řeži.

A co pro energetiku děláte?
VIP servis. Jsme tu od toho, abychom pomáhali lidem na elektrárnách – v tepelných, vodních nebo jaderných. Pokud potřebují pomoc, vědí kam se obrátit a protože jsme malá firma, reagujeme obratem – ihned můžeme začít pracovat na řešení problému, provádět měření, analyzovat, co se děje, vymyslet a navrhnout řešení. Nejvíc potřební jsme, když se staví něco nového, protože první roky se musejí vychytávat mouchy. Pak nás tolik nepotřebují. A pak zase u zařízení, která pracují delší dobu a vyskytnou se tam nějaké provozní problémy. Nejde ale o žádné katastrofy, spíš o menší věci. Je to stejné jako u auta, když ho máte krátce, žádné problémy nemáte, ale když s ním jezdíte delší čas, občas něco doslouží.

Ústav je založený na odbornících, ale například firmy pláčou, že je zoufalý nedostatek kvalitních zaměstnanců. Jak je to u vás?
Nemáme s nimi problém. Jednak nejsme výrobní podnik, který potřebuje techniků hodně, a pak, když už k nám někdo přijde, zůstane. Většinou jde o lidi, které si sami vytipujeme mezi studenty Ústavu mechaniky těles, mechatroniky a biomechaniky na strojní fakultě VUT v Brně. Název je to složitý, ale náplň studia je pořád stejná, řada z nás jsou jeho absolventy. Víme, co se tam učí a část našich zaměstnanců tam i působí. Nabízíme studentům prázdninovou brigádu a většinou to skončí tak, že k nám chtějí jít pracovat. Takže pokud se někdy místo uvolní, máme kam sáhnout. Za poslední tři roky přišlo zhruba šest mladých lidí.

Třicet let v jedné firmě. Co vás tady drží?
Cítím, že to, co tady děláme, má smysl, a když lidem na elektrárnách nebo i v jiných oborech pomůžeme, jsou nám vděční. A to mě naplňuje.