Letos začínají na východě, pak je čeká i Dallas, Kalifornie či Calgary. V předešlých týdnech už vystupovali v New Yorku a blízkém Bloomfieldu a přejeli do kanadského Montrealu. Před sebou mají ještě téměř dva měsíce cestování po krajanských školách s rozkládacím divadélkem, které dokážou sbalit do čtyř krabic od banánů a pár kartonů. Zatím si užívají teplého počasí i zájmu malých diváků.
„Třeba čtyřčlenná rodina jela za námi do Montrealu dvě hodiny cesty z Vermontu. A byli nadšeni. Zažíváme i překvapivá setkání, v Montrealu jsme se například seznámili s dcerou spoluzakladatele Laterny Magiky Emila Radoka. Všude potkáváme vzdělané lidi, kteří se velmi dobře prosadili v USA či Kanadě,“ pochvaluje si Roman Bauer, principál souboru BOĎI v Boučkově loutkovém divadle.
Manželé loutkáři dokumentují svou cestu na facebookovém profilu a pořizují selfie sobě i Kašpárkovi. Projeli se s ním po řece Hudson k soše Svobody v New Yorku, absolvovali túru po kostelích v Montrealu či návštěvu tamního muzea betlémů. Kašpárek glosuje špínu v newyorských ulicích i závitky v čínské restauraci. S cestou loutkářům letos nejvíc pomáhá manažerka Lenka Mohwish z české školy v Atlantě. Tam, kde je už znají, si je znovu vyžádali a přidaly se i další české učitelky z jiných míst. Hraje se v pronajatých sálech, často v církevních komunitních centrech, na zahradách či parcích.
Nejhorší je to harcování a život z kufru
Loutkáři budou mít na repertoáru představení Kašpárek a chytrá princezna a O Zubejdě Solimánské, ale připravili i nový kus s novými loutkami Jak se Honza učil bát, aby přitáhli ty, kdo na nich byli už loni. Někde pro děti připraví i tvůrčí dílnu. Budou vytvářet osvědčené loutky PEŤačky z PET lahví, ale tentokrát s dětmi přichystají Mikuláše, čerty a anděly.
Ne všude si ale na takový workshop troufají, pořadatelé se třeba obávají složité přípravy. „My dva jsme úplně jiní, přizpůsobíme se místním podmínkám, klidně na místě improvizujeme a z ničeho uděláme něco. Už tomu se tam lidé diví, když přijedeme s krabicemi od banánů a s kartonem a z toho pak poskládáme divadlo,“ vypráví Roman Bauer.
Loutky tak vznikají na místě z materiálů, které tam mají, a nikoli podle přesných návodů. Cestování ale má i své stinné stránky, třeba přespávání v mnoha různých rodinách. Štaci také výrazně prodloužilo, že české děti se scházejí na dobrovolné vyučování jen koncem týdne.
„Nejhorší je to harcování a život z kufru, teď už aspoň některé lidi známe. Oproti Austrálii jsme se víc osmělili,“ usmívá se loutkářka a výtvarnice Libuše. Oba přiznávají, že je pro ně mnohem snazší, když hrají roli hostitelů. Loňskou výpravu do Spojených států si loutkáři platili ze svého.
Nehráli za honorář, ale vymínili si od hostitelů, že budou hrát za stravu, byt a přesuny z místa na místo. Tentokrát jim na cestu přispěl českoskalický Farmet a 40 tisíc korun Královéhradecký kraj. S podaným grantem však nejdřív neuspěli, byť kraj proklamuje přízeň tuzemským loutkářským tradicím, které se společně se slovenskými loutkami dostaly na seznam UNESCO. V hodnocení grantové komise totiž skončili pod čarou o jediný bod a s příspěvkem uspěli až u kanceláře hejtmana.
