Časem odplaty byly v podkrkonošské Lomnici nad Popelkou dny po osvobození města sovětskou armádou. Na stejném místě, kde 5. května 1945 popravili nacisté za účast na povstání Stanislava Kozáka, Jaroslava Uhlíře a Václava Pěničku, zastřelili čeští revolucionáři a sovětští partyzáni Němce.

Mstili se i za holiče Františka Vojtíška ukopaného vojenskými botami a umláceného pažbami německých pušek. A také za Josefa Kunta. Jeho Němci postřelili a bez pomoci nechali vykrvácet.

Mezi kolaboranty zemřel i zaměstnanec úřadu

„U zdi Šlechtova Hrubého domu, kde se nyní nachází městské muzeum, popravili povstalci a partyzáni po osvobození Lomnice esesmany, nacisty a údajné kolaboranty,“ říká Jan Drahoňovský ředitel lomnického muzea.
Mezi údajnými kolaboranty zemřel také Josef Čech, zaměstnanec lomnického úřadu.

„O jeho působení za války máme rozporuplné zprávy. Podle jedněch spolupracoval s nacistickými okupanty. Podle druhých pomohl mnoha českým lidem nebo je dokonce zachránil před zatčením,“ upozorňuje Drahoňovský.

„Na řadu obyvatel města ale věděl i nepříjemné věci a nelze vyloučit, že zemřel, aby nemohl mluvit o jejich stycích s Němci.“

V lidech vybuchla nastřádaná nenávist k Němcům

V lomnickém muzeu visí velký plakát z roku 1945 s výzvou nové československé vlády, aby lidé nebrali spravedlnost do vlastních rukou, jinak jim hrozí přísné tresty.

Ředitel muzea Jan Drahoňovský s Josefem Čechem na místě, kde zastřelili jeho otce.

„Ale v prvních týdnech a měsících po skončení války neexistovala často výkonná moc, jež by dokázala zajistit dodržování zákonů,“ tvrdí Drahoňovský.

„A není se co divit, že v mnoha lidech vybuchla lety ponížení nastřádaná nenávist k Němcům za obrovská zvěrstva napáchaná během druhé světové války.“

Kromě Josefa Čecha zmiňuje lomnický kronikář mezi popravenými českými kolaboranty také J. Otmara z Nové Vsi nad Popelkou. Za války se dal k německému námořnictvu a na jejím konci ho u Lomnice i se dvěma esesmany dopadli partyzáni.

Při přestřelce zemřelo sedm německých civilistů

Již devátého května, kdy sovětská armáda osvobodila Prahu, ovládli Lomnici čeští a ruští partyzáni v čele s poručíkem Anatolijem Kozlovem. V devět hodin večer popravili na náměstí pět esesmanů.

Desátého května večer se odehrála tragédie v lomnické Poděbradově ulici. V městské kronice stojí: „O 20. hodině přestřelka u domu dra. Večerníka. Sedm Němců zastřeleno.“ Nešlo o vojáky, ale o civilisty, takzvané národní hosty. Procházeli Lomnicí směrem k hranicím s Německem.

„Jedna z německých žen prý vytáhla z povijanu revolver a začala ohrožovat partyzány,“ podotýká Drahoňovský. „Odpovědí byla jejich střelba do Němců. Na místě zahynuli nejen lidé, ale také kůň.“

Za každého Čecha bude popraveno patnáct Němců

Jedenáctého května píše městský kronikář o popravě esesmana, jenž v šest hodin večer zabil Čecha a Rusa u Libštátu. V devět hodin večer byl esesman zastřelen na lomnickém náměstí.

„Stalo se tak za souhlasu lidu a bude-li se případ opakovat, za každého Čecha bude popraveno patnáct Němců,“ dokládá krutost květnových dní roku 1945 pasáž v městské kronice.

O zášti vůči Němcům svědčí další zápis z 12. května. „O desáté hodině uprchlíci, muži, ženy s kočárky pochodují se zavazadly těžce do pohraničí. O čtrnácté hodině 3 000 zajatců, horda, vleče se městem do Tanvaldu. Tak tak, že jdou. Někteří usedají a naši lidé jim ještě nosí vodu! Jak si tohle vysvětlit?“

Do kronikářova příkrého a nelítostného odsudku se promítly strašlivé zkušenosti z pochodů smrti, při nichž nesměli Češi zuboženým nacistickým vězňům podat ani vodu ani jídlo. Protiněmecké nálady dokládá rovněž odstavec městské kroniky z 10. května 1945.

„O čtrnácté hodině vidíme na lomnickém náměstí, jak jdou, pokorně a tiše s pazoury hoch (poznámka redakce – německy vysoko) – už ne Sieg heil – tak končí moc a sláva Führerova. A naši lidé cítí v duších spravedlivou odplatu a trest za všechny utrpení a bolesti a ze zástupu přítomných slyšeti jsou slova puklého hněvu, potupy, opovržení pochodujícím vrahů.“

Němci pracovali po válce u českých rolníků

Válečné utrpení doznívalo v Lomnici ještě dlouho po květnu 1945. Mnoho zajatých Němců a Němek pracovalo po válce u českých rolníků, v domácnostech, na obecních pracích, šlo například o zametání ulic nebo o čištění zámeckého rybníku a škol.

„A zase se stalo, co se nemělo nikdy stát,“ poznamenává městský kronikář. „Někteří občané v Lomnici si pozvali Němce na štědrovečerní návštěvu a pak je hostili. Spravedlivá pokuta 250 až 500 korun, případně vězení neudělá nikdy z velblouda zas komára.“ Kronikář se věnuje také odsunu sudetských Němců z československého pohraničí.

„Naše vesnice, města se vylidňují, lidé se stěhují do pohraničí a bude úbytek ještě citelnější, až nastane pravidelný odsun Němců.“ Řada lidí z Lomnicka osídlila především obce Lánov, Hřibojedy a okolí Liberce.

Humor českého lidu za války si utahoval z Hitlera

O pár řádků dál se kronikář věnuje poválečné nouzi. Ale také malé naději na lepší časy. Na trhu se totiž ještě v roce 1945 objevilo první zboží, dostupné volně bez přídělových potravinových lístků. Jednalo se o kvasnice.

Vážné často velmi tragické válečné a poválečné příběhy rozbíjí kronikář statí uvedenou nadpisem Humor českého lidu za války.

Jeden z vtipů tehdy zněl: „V předvečer Führerových narozenin tone Německo v záplavě světel a praporů. Hitler sedí s Herrmannem Göringem (maršálem německých vzdušných sil, pozn. red.) v letadle, se zálibou hledí dolů a poslouchá řvaní amplionů i Němců. Pak přeletí nad Protektorát Čechy a Morava. Všude klid a tma. To je divné, povídá Hitler, žádné nadšení. Ty, Herrmanne, řekni mi, čím bys způsobil Čechům opravdovou radost? Göring se zamyslí a s chechtotem ze sebe vyvalí - Kdybych tě teď shodil dolů.“