Jurkovičovy chaty na Pustevnách slaví 120 let, Libušín vstává z popela

  10:18
V historii jim několikrát hrozila zkáza. Dominanty Pusteven, dřevěné stavby Libušín a Maměnka otevřené 6. srpna 1899, ale odolaly a stojí na svém místě už 120 let. Nic na tom nezměnil ani požár, který v březnu 2014 prakticky zničil Libušín. Na původních základech totiž roste nový.

Pustevny - První ubytovny vznikly na Pustevnách v roce 1899. | foto: Jaroslav OžanaMF DNES

Myšlenka postavit na Pustevnách turistickou útulnu existovala dlouho před tím, než se s ní v roce 1897 skutečně začalo. Podle zadání Pohorské jednoty Radhošť, která si dílo objednala, mělo jít o budovu účelnou. Vsetínský stavitel Michal Urbánek ovšem prosadil, že bude mít ráz lidových staveb.

„Pod jeho vedením a dozorem vypracován plán útulny Maměnky a ve stavbu její uvázal se zajistiv si mé spolupůsobení,“ napsal v knize Pustevně na Radhošti z roku 1900 architekt Dušan Samo Jurkovič.

Právě on s Urbánkem v té době spolupracoval a ujal se zmíněné stavby. Jurkovičovi bylo teprve třicet let a jeho nejslavnější éra jej teprve čekala.

Přesto již tehdy měl vyhraněný styl, k němuž sbíral inspiraci na Valašsku i v sousední části Slovenska, odkud pocházel. Ve zmíněné knize jsou uvedeny konkrétní budovy, ze kterých čerpal.

Fotogalerie

„Celkový ráz i přes ozdobné součásti uchován ve smyslu našich dřevěných staveb lidu. Uvádím zde fojtství v Karlovicích. K Maměnčinu štítu vzorem mi byl štít ze Zubří u Rožnova (statek u Petrůsků),“ líčí Jurkovič.

Když se začalo se stavbou Maměnky, v sousedství již existovala malá dřevěná krčma od stavitele Alfréda Parmy. Původně se počítalo jen s jejím rozšířením, aby zde vznikla dostatečně velká jídelna. Místo toho ale Jurkovič přistavěl novou roubenku a obě budovy spojil krčkem. Tak vznikl Libušín. Byl to novátorský nápad, dost možná použitý vůbec poprvé.

Architekt navrhoval Libušín tak, aby nezastínil sousední stavbu. „Pro volný pohled na Maměnku nutno bylo uťati rohy pravého křídla, aby nezacláněly přicházejícímu z lesa od strany frenštátské,“ popsal.

Co se Libušínu nedostalo na výšce, to mu Jurkovič vynahradil na zdobnosti. Na výzdobě interiéru se podílel malíř Mikoláš Aleš. Podle jeho kreseb pohanského boha Radegasta, portáše a dvou zbojníků vymaloval stěny jídelny akademický malíř Karel Štapfer. Výsledný účet za dva roky práce činil 82 433 rakouských korun.

Útulny léta sloužily svému účelu, na konci a po skončení druhé světové války jim ale reálně hrozila zkáza. Podle některých informací za ně osobně orodoval Jurkovič jen pár měsíců před tím, než v roce 1947 zemřel.

Jestli právě to pomohlo zabránit stržení budov, není jasné. Nakonec je ale přece jen v roce 1950 převzal stát i přesto, že byly ve velmi špatném stavu, a začala jejich postupná úprava. Ačkoliv to byly poměrně hrubé zásahy, které měnily původní podobu, pomohly stavbám přečkat do současnosti.

Na začátku 90. let už však nutně potřebovaly generální rekonstrukci. Začala v roce 1997, jen dva roky poté, co stavby dostaly ochranu v podobě zápisu mezi národní kulturní památky.

Traduje se, že Jurkovič sám práci zhodnotil slovy: „Takto už bych nestavěl.“ Tesaři na Valašsku byli sice velmi zruční, ale přece jen zvyklí na hrubou práci při stavbě běžných domů a stodol. Jenže detaily na Libušínu a Maměnce vyžadovaly jemnou, téměř hodinářskou práci.

„Je neuvěřitelné, co dokázal vymyslet a nosit v hlavě. Ve věži mají vazby šedesát úrovní nad sebou a každá je jiná,“ upozornil Jakub Masák, majitel projekční kanceláře Masák & Partner, která připravovala projekt obnovy Libušína po rozsáhlém požáru. A protože to je vědecká rekonstrukce, museli zmapovat a rozkreslit veškeré detaily.

Ručně opracované dřevo vydrží víc

Nový Libušín se totiž stavěl stejnou technikou jako za časů Jurkoviče. Včetně použití co největšího množství autentických nástrojů. Stromy káceli pod vrcholem Pusteven, trámy z nich tesali ručně.

Takto opracované dřevo totiž vydrží víc, než kdyby trámy vyrobili na stroji, který využívá hrubou sílu. Přetíná vlákna, nectí způsob, jakým jednotlivé stromy rostly a tím porušuje soudržnost dřeva. A protože Libušín stojí ve výšce téměř tisíc metrů nad mořem, musí trámy odolávat výkyvům počasí.

Kromě toho na stavbu použili i část původních trámů, které se podařilo zachránit. Ohni odolaly také části obložení stěn, police, okno s motivem tulipánu nebo křídla vstupních dveří.

Hrubá stavba je v současnosti hotová, finišují práce v interiérech. Předání hotového díla je naplánované na 28. října. Následovat má vybavení interiéru, kuchyně a na začátku roku 2020 kolaudace.

Odborníci se dlouho přeli o to, do které doby podobu Libušína vrátit. V minulosti se totiž několikrát opravoval a měnil.

„Nakonec jsme se shodli na roce 1925. Tehdy naposledy se na opravách podílel sám Jurkovič,“ řekl ředitel Národního muzea v přírodě, které obě stavby spravuje, Jindřich Ondruš.

Nový Libušín ochrání před požárem moderní technologie

Uvnitř bude Libušín napěchovaný moderními technologiemi, které ho mají uchránit před dalším požárem.

„Hasicí systém bude využívat inertní plyn. Máme naprosto převratnou technologii, kterou zatím nikdo v Česku nepoužil,“ poznamenal technický náměstek skanzenu Milan Gesierich.

Plyn funguje tak, že sníží obsah kyslíku v místnosti. Proto v ní pak nejsou vhodné podmínky k hoření. Takový systém sice využívají některá muzea, protože na rozdíl od vody či pěny nezničí archiválie. Jenže ta bývají ve zděných budovách, které nepotřebují zvláštní úpravy.

Na Pustevnách hořel slavný Libušín. V ohrožení byly i okolní chaty

Libušín je naproti tomu dřevěná roubenka, a aby šlo uvnitř hasit plynem, musí nejprve utěsnit stěny speciální fólie. „Sítí v něm bude jako v novostavbě, a přitom je to památka. To je velmi neobvyklé,“ potvrdil stavbyvedoucí z brněnské stavební firmy Archatt Viktor Prudík.

Předběžně se počítá s tím, že se Libušín naplno vrátí do života téměř přesně šest let po ničivém požáru, na jaře 2020. Už na první pohled bude jiný. Lidé jej znají s křiklavými barvami, ty se ale nevrátí.

„Původní nátěr byla olejová barva jen v lazurových vrstvách, to znamená, že prosvítala struktura dřeva,“ uvedl před časem restaurátor skanzenu Luděk Dvořák.

Zároveň se odborníci pustili také do čištění zčernalých trámů Maměnky, která dnes slouží jako hotel.

Stavbami na Pustevnách Jurkovič ve své době ohromil teoretiky umění, stejně jako běžné turisty a právě tady si vysloužil označení „básník dřeva“. Brzy po jejich dokončení opustil Valašsko a otevřel si vlastní kancelář v Brně.