Komunističtí poslanci chodili jako tělo bez duše, vzpomíná Kudláček

  10:42
Jak málo v listopadových dnech roku 1989 stačilo, aby události změnily člověku život? Libora Kudláčka, spoluzakladatele Občanského fóra v Pardubicích, v hektických dnech shoda okolností vynesla až do Federálního shromáždění, kde se stal jedním z prvních kooptovaných poslanců.

Libor Kudláček (v popředí druhý zleva) se svými politickými kolegy z Občanské demokratické aliance - zleva Jan Kalvoda, Daniel Kroupa a Jiří Skalický. | foto: archiv ČTK

„Tehdy jsem si myslel, že tak nějak zajedu do Prahy formálně odhlasovat revoluci - ale bylo to všechno jinak,“ říká po osmadvaceti letech Kudláček.

V roce 1989 jste spoluzakládal koordinační centrum Občanského fóra (OF) v Pardubicích. Jak se to vedoucímu projektantovi podniku Stavoprojekt povedlo?
Může za to hudba. V 80. letech jsem se dostal k partě lidí, jejichž společným jmenovatelem byla „nezávislá kultura“, jak by dnes řekli historici. Hrál jsem se skupinou KMB a později v dalších formacích na housle a kytaru. V 70. a zpočátku 80. let jsem neměl odvahu podepsat Chartu 77 sám, ale postupně jsme se stejně kolem nezávislé kultury sdružili, jezdili na demonstrace a snažili se tvořit. Druhý den po událostech na Národní třídě jsme se sešli v sestavě nejrůznějšího původu a bylo to. Pamatuji se, že jsem ten večer na čtverečkovaný papír vyškubnutý z jakéhosi bloku sepsal první požadavky vůči pardubické radnici, mezi nimiž byla žádost o svolání kulatého stolu moci s „opozicí“.

Listopad 1989 se v Pardubicích odehrával před divadlem. Jak vzpomínáte na moderátora všech pardubických demonstrací, herce Vladimíra Čecha?
Vláďa Čech byl klíčovou postavou těchto setkání. Jeho hlas a přesvědčivé vystupování lidé milovali. Byl to navíc kamarád. Už před revolucí jsme se hojně stýkali s herci pardubického divadla, měli jsme spolu s Pavlem Šmídem s nimi i společný hudebně recitační projekt. Stýkali jsme se i s tehdejší vycházející hvězdou divadelní režie Michaelem Tarantem. Někteří byli i členy KSČ, ti byli k snahám o rozvrat režimu dosti skeptičtí, ale nezávislou kulturu cítili jako velké oživení a nevím o nikom z nich, že by nás udal nebo jakkoli poškodil.

Jak jste se dostal do úzkého výběru kooptací?
Z dnešního pohledu skoro bizarní náhodou - přišla k nám do Pardubic zpráva z pražského ústředí OF, že se pro nás uvolnila dvě místa ve Federálním shromáždění a že máme tato místa obsadit pro kooptace. Jedno se přidělilo Zdeňkovi Jičínskému, no a u druhého jsme se na sebe tak rozpačitě navzájem dívali - nikomu se do funkcí tehdy nechtělo. Jestli mne paměť neklame, moje jméno vyřkla má tehdejší manželka Jarmila, bylo to spíš takové slovo „do placu“, vůbec jsem to nebral vážně, padaly všelijaké nápady. Ale kupodivu ostatní se toho chytli. Dnes se to zdá opravdu divné, ale tehdy se vážně nikomu do toho nechtělo. Jezdit někam do Prahy do nějakého orgánu, který jsme přece jako revolucionáři skoro nebrali úplně vážně…

Pomohlo, že jste byl projektant?
Pracoval jsem tehdy v urbanismu, měl jsem určité povědomí, jak funguje územní státní správa, hodně jsem četl i politické a filosofické spisy. Byli jsme všichni až na pár výjimek spíš nadšenci než vzdělanci.

Jak jste vyměňování komunistických poslanců za ty demokratické vnímal?
Jako čistě revoluční manévr, vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to mohlo být něco zpochybnitelného. Neměl jsem už tehdy strach z násilného zvratu. Nezapomeňme, že tehdy už bylo prakticky všude okolo nás jasno – v Polsku, Maďarsku, dokonce i v NDR. Bylo jasné, že se to nedá zastavit.

Libor Kudláček

*18. 7. 1957 v Pardubicích.

Studoval Přírodovědeckou fakultu UK. V 80. letech pracoval v Krajském urbanistickém středisku podniku Stavoprojekt v Hradci Králové. V roce 1989 zakládal koordinační centrum OF v Pardubicích. Za OF byl kooptován a v roce 1990 zvolen poslancem Sněmovny lidu FS. Ve volbách v roce 1996 úspěšně kandidoval do PSP ČR a stal se místopředsedou ústavněprávního výboru. Od roku 1991 do roku 1998 byl členem ODA i jejím místopředsedou.

Jak na první návštěvu Federálního shromáždění vzpomínáte a jak na vás celý ten orgán působil?
Měli jsme v předvečer kooptace cosi jako „školení“ v pražském Špalíčku, přišel ke mně Ladislav Lis (signatář a mluvčí Charty 77, pozn. red) a řekl mi: Měl by ses na zítřek oholit. A já zrudnul, protože tehdy jsem nosil cosi jako dvoudenní strniště a byl jsem na to pyšný, jak můj zevnějšek odpovídá mé vlastní představě o revolucionáři.

Komunisté z vás museli být v šoku…
Ano, komunističtí poslanci byli až na několik málo výjimek úplně vykolejení a z většiny z nich naopak vyzařoval spíše strach, co s nimi my uděláme. Lidé, o jejichž skálopevném marxisticko-leninském přesvědčení jsem do té doby jen slýchal v rádiu či je viděl v televizi, najednou chodili jako tělo bez duše. Nejtrapnější bylo, když se nás někteří snažili plácat po zádech, jak je to vlastně fajn a jak si celou dobu nepřáli nic jiného, než to tady rozpohybovat.

Z Pardubic jste se odstěhoval v roce 1990. Udělal jste si od té doby čas na vzpomínkové setkání před Východočeským divadlem?
Ano, naposledy při 20. výročí. Bylo to vážně emotivní, a co nejvíc - asi náš slavný vlajkonoš, kamarád, který vždy na každém setkání stál na střeše hotelu Grand a mával československou vlajkou.