Libor Hajda z Vráclavku má hned několik zájmů. Skládá básničky, kreslí, v současnosti se hodně věnuje zahradní architektuře. Kromě toho se však může pochlubit unikátní sbírkou starých mechanických praček a valch. Těch má zhruba 150. Sní o tom, že jednou vytvoří muzeum, ve kterém by si návštěvníci mohli jeho sbírku nejen prohlížet, ale také se z informačních panelů dozvědět něco o jednotlivých pračkách.

6 fotografií

„S většinou z nich je totiž spojený nějaký příběh. Když jsem totiž sehnal první pračku do své sbírky, nestačil jsem se divit, jak byli lidé zvědaví. A to byla pro mě pohnutka, abych je začal sbírat,“ uvedl Libor Hajda.

Svou první pračku sháněl sběratel mezi kolegy ve fabrice, ve které pracoval. „Manželka mi totiž řekla, že nebude prát montérky společně s plínkami. Ať si na ně seženu nějakou starší pračku,“ přiblížil s tím, že na základě toho mu jeden z kolegů nabídl pračku, kterou měl po babičce ve sklepě.

„Když jsem se na ni přišel podívat, nevěřil jsem vlastním očím. Byla celá dřevěná a na kliku. Když jsem ji pak vezl domů přes ulici, lidé mě zastavovali a ptali se, co to je. Měli za to, že je to lis na ovoce nebo na víno. Přitom to byla pračka,“ podotkl.

Za pračkami jezdil i stovky kilometrů. Někdy zbytečně

V té době si Libor Hajda uvědomil, že lidé o pračkách skoro nic neví. A další získal díky babičce z Mohelnice. „Ta měla podobnou, akorát jiný typ. Schovávala v ní chleba pro králíky,“ řekl.

Vášnivý sběratel pračkám natolik propadl, že za nimi následně neváhal jezdit i stovky kilometrů. „Inzeráty upozorňující na to, že někdo prodává pračku, moc nebyly. Vždycky jsem se spíše od známých dozvěděl, že má někdo pračku, kterou už nepoužívá,“ popsal Hajda.

„Když jsem se třeba dozvěděl o tom, že někdo ruší chalupu v Českých Budějovicích, ihned jsem se tam vydal, byť jsem věděl, že se taky můžu vrátit s nepořízenou. Kolikrát se stalo i to, že jsem někam jel a na místě mi řekli, že pračku před týdnem vyhodili.“

Ve sbírce Libora Hajdy jsou výhradně dřevěné pračky na kliku. „Jednou jsem však přivezl z Hranic dřevěnou pračku, která už měla motor. Říkal jsem jí učitelka, protože byla z učitelské vily. Ohromně se mi líbila, ale mrzelo mě, že je na motor, protože jsem věděl, že existuje i ta samá na páku.“

Nakonec se jí dočkal. A sice díky sběratelům praček ze Znojma, kteří se k Hajdovi jednou přijeli podívat. „Měli přesně tu samou na páku. Vzhledem k tomu, že jim se líbila ta moje s motorem, tak jsme si je jednoduše vyměnili. Nebylo to o tom, která strana na tom vydělala, ale jim i mně to udělalo velikou radost. Učitelka jsem jí ale říkal pořád,“ dodal s úsměvem.

Valchy považuje za umělecká díla

Kromě mechanických praček sbírá Libor Hajda také valchy, které mu imponují ještě více, protože je považuje za umělecká díla.

„Když se na ně člověk pořádně podívá, uvědomí si, že jsou to v podstatě obrazy. Každá je originální. Nejde o sériovou výrobu. Na některých je i monogram, který se do nich vyrýval podle toho, pro koho byly,“ poznamenal.

Sběratel z Vráclavku má mezi 150 valchami i břidlicové, skleněné, porcelánové, dřevěné a mnohé další.

„Raritou je valcha z břidlice. Nevěřil jsem, že existuje i betonová valcha. Přivezl jsem ji z Pardubic, váží asi pětadvacet kilo. Nedovedu si představit, jak na ní prala nějaká stará babička. Pokud se s ní musela někam přesunout, musela si připadat, jako by tahala pytel cementu,“ upozornil s tím, že dneska se některé valchy shání hodně těžko.

„Když ji má někdo po prababičce, tak v tom vidí vzpomínku, takže se jí nechce vzdát. A v takových případech je i nesmysl lidem nabízet peníze. Nedělá se to. Na druhou stranu jsou i takoví, kteří v tom vidí příležitost si přivydělat.“

Libor Hajda sbírá pračky a valchy i z toho důvodu, aby hlavně mladší generaci přiblížil, jak se kdysi pralo.

„Když sem přijde nějaká maminka s dětmi, tak děti nejvíce zajímají právě staré pračky, byť od maminky slyší, že by v takové pračce oblečení neprala. Je poznat, jak jsou zvědavé. Je to pro ně něco, co už by jinak jinde neviděly,“ popsal.

Hajdovu sbírku si už prohlédli i zrakově postižení

Všechny pračky a valchy má Libor Hajda uskladněné ve stodole, ze které by rád vytvořil muzeum a galerii, kde by u každé pračky byla popsaná i její historie.

„Bylo by to mnohem praktičtější než chodit mezi pračkami a něco jim vykládat. Každý by si mohl přečíst to, co jej zajímá,“ míní sběratel, který věří, že by muzeum navštěvovalo hodně zájemců.

„Už tak k nám jezdí mnoho lidí, kteří se o mně nějak dozví. Měli jsme tady už i zrakově postižené. Když si vzali valchy do rukou a poslouchali, jak se na nich kdysi pralo, dovedli si to představit,“ poznamenal.

„Zastavili se už tady ale třeba i motorkáři nebo majitelé sbírající velorexy. A jednou už tady byli i dudáci ze Strakonic. Nikdy bych neřekl, že dudy mohou udělat takový rachot.“