Proč jste si vybrala zrovna toto téma? 
Štve mě, že společnost sexuální násilí nejen na ženách velmi zlehčuje. Neustále se kolem něho točí spousta tabu a nevyjasněných informací. To byl asi jeden z impulsů. Druhý přišel v době, kdy začala na Západě kampaň MeToo. Ta s sebou přinesla spoustu posměšků a negace vůči obětem sexuálního násilí. To mě také nadzvedlo. A v neposlední řadě jsem chtěla udělat něco, co společnost popíchne a třeba ji někam posune.

Takže podle vás stále ve veřejném prostoru lítají takové ty věty typu „provokovala ho“ nebo „může si za to sama“? 
Bohužel ano. Podle některých výzkumů, které jsem si k tématu nastudovala, si něco přes padesát procent lidí myslí, že oběti sexuálního násilí jsou spoluodpovědné za to, co se jim přihodilo. To číslo se sice za léta snížilo, ale stále to není o dvacet, ani o deset procent. Dá se to krásně ilustrovat na různých příkladech. Třeba nedávno se v Praze stal případ, kdy muž na diskotéce popadl do náruče ženu, vynesl ji ven a chtěl ji znásilnit. Naštěstí ho vyrušili svědci a je to i celé zachycené na městských kamerách. No a když se podíváte do diskuze pod článkem o tomto případu, tak se tam najdou příspěvky, které zpochybňují ten čin a výpověď poškozené. Ti lidé nepíší jen to klasické, že dívka byla vyzývavě oblečená, ale i to, že byla určitě opilá, že se nedostatečně bránila, že se s tím člověkem před tím bavila, že s ním možná šla dobrovolně a tak dále.

Máte ještě nějaký další příklad podobného bagatelizování? 
Určitě. Například jsem četla o případu znásilnění sedmnáctileté dívky v Irsku, který se dostal před soud. Obhájkyně podezřelého hájila třeba tím, že oběť na sobě měla vyzývavé oblečení, že měla krajkové kalhotky a tím vlastně násilníka provokovala.

To je dost bezohledné. Není vlastně bezohlednost to, co spojuje příběhy, které jste spolu se svým přítelem natočila? 
Myslím, že ano. Bezohlednost okolí. Chování policie, rodinných příslušníků, kamarádů není mnohdy vůbec takové, jaké by mělo být, když se jim oběť sexuálního násilí svěří. A takovéto zametání pod koberec a zlehčování vidím, bohužel, i u reakcí na můj projekt Nemlčíme. Čekala jsem negativní reakce, ale těch přichází minimum. Ale přišly reakce, které mě překvapily. Lidi se třeba odhlašují z promítání a přednášky, protože nechtějí trávit večer nad takto závažným tématem. Nechtějí si ten večer zkazit. Lidé mi také píší, že je můj projekt nezajímá, protože je to hrozně negativní téma a nechtějí si tím zatěžovat hlavu. Takhle ale ten problém přeci nevyřešíme, nic se tímto postojem nezmění. Čekala jsem, že ty reakce budou svěžejší.

Nedá se nezeptat na kampaň MeToo. Zaznívají kolem ní třeba názory, že si oběti vymýšlejí, proč s tím nepřišly dříve, že chtějí peníze, slávu a podobně. Co na to říkáte? 
Chápu, že obvinit neprávem člověka z něčeho takového je strašné, je to cejch na celý život, i když se třeba nakonec ukáže, že to byla lež. Ale rozhodně nemůžeme napadat lidi, že se ozvali třeba po třiceti letech. Ten člověk s tím těch třicet let žije, každé ráno se s tím budí, nosí to s sebou, když jde spát, každou hodinu na to myslí, spousta situací mu to nějak připomíná. Kampaň MeToo vznikla jako bezpečný prostor. Ti lidé se za ta léta, co mlčeli, s tím naučili nějak přežít a řekli si, teď je ten okamžik, kdy s tím jít ven, protože je tady přeci velká podpora od obětí z okolí, které se již vyjádřily. Víte, v Česku, kde MeToo zatím moc nezafungovalo, se už radši předem připravujeme na to, kdyby to náhodou přišlo. Připravujeme se na to tím, že to zpochybňujeme, zlehčujeme, dělají se o tom vtípky. Zlehčování reality. To je podle mě typická česká vlastnost.

Kterou ukázal třeba spisovatel Michal Viewegh. Narážím na jeho mediálně známou kauzu, kdy ve svém eseji v Lidových novinách obhajoval středoškolské osahávání spolužaček... 
Podle Viewegha jsme my ženy hysterické krávy (o kauze v článku Viewegh se zastal „středoškolského osahávání“. A sklízí kritiku).

A jste? 
Já se spíš domnívám, že hysteričtí jsou spíše muži. Obecně nevědí, co vlastně kampaň MeToo znamená. Ani co je přesně sexuální násilí. Dohání to do takových extrémů, že si třeba myslí, že už nemohou ženě ani podržet dveře nebo jí pomoci do kabátu. Ale o tom to přeci není. Jasně, když podržím ženě dveře a při tom ji plácnu po zadku, tak to samozřejmě není dobře. Ale když jí ty dveře podržím a zároveň se na ni hezky usměji, tak to dobře je. Nezažila jsem nikdy, že by nějaká žena nějakému muži vrazila facku nebo ho dala k soudu pro obtěžování jen kvůli tomu, že jí podržel dveře. No a pak si muži myslí, že sexuální násilí je jen takové to znásilnění v parku, kdy ta žena je zmlácená, od krve, musí křičet, bránit se. Jenže spousta lidí se třeba nebrání, protože nemůže, je pod nějakým tlakem, výhrůžkou.

Vy jste zatím v rámci projektu Nemlčíme představila tři první rozhovory a vím, že chystáte postupně zveřejňovat další. Zaujalo mě, že plánujete i pohled z opačného břehu, kdy jedním ze zpovídaných bude samotný násilník. Proč do toho ten člověk šel? 
On nám popsal příběh, kdy asi před osmi lety, když ještě studoval na gymnáziu, obtěžoval sexuálně svoji spolužačku. On si tenkrát neuvědomoval, že vůbec jde o obtěžování. Neviděl ty hranice, které překračuje, ale překročil je a pro tu dívku to nebylo vůbec příjemné. Dnes už ví, že udělal něco špatně a jeho výpověď pro moji kampaň mu zřejmě přinesla uvědomění.

Zažila jste i vy sama něco nepříjemného spojeného se sexuálním násilím? 
Bohužel ano. Byla jsem třeba ve vztahu nucena k věcem, které se mi nelíbily a zažila jsem i přímo znásilnění. Ale v podstatě snad týdně zažívám nějaké mírnější formy sexuálního nátlaku. Jednu dobu jsem se dokonce snažila spočítat a zprůměrovat takovéto pokřikování a pohvizdování mužů na ženy na ulicích. Třeba v létě se mi to stávalo alespoň jednou týdně. Jdu a někdo na druhém chodníku má potřebu na mě pískat a něco křičet. Anebo řidič auta má zase potřebu troubit, stáhnout okénko a mít nemístné poznámky.