Konec války je na spadnutí. Rudá armáda v únoru 1945 obkličuje Vratislav. Němci se rychle snaží evakuovat zraněné vojáky do ještě nedobytých lazaretů. V noci na 23. února přistává na tamním letišti německý dopravní letoun Junkers Ju 52, který má zraněné vojáky dopravit do Německa.
Letoun nesoucí na trupu označení 7759 nezvládá na namrzlé letištní ploše přistání a havaruje. Stroj zachvacuje požár. Jen s velkým štěstím čtyřčlenná posádka přežívá bez škrábnutí. Všichni včetně pilota prvního letadla Otty Kloppmannema přesedají do druhého Junkersu typu Ju-52/3m G4E, ve kterém sedí dalších 24 vojáků. Letadlo míří na české území.
Kdyby věděli, co je čeká v Krkonoších, určitě by do něj nenasedli. Pilot Emil Hannemann s posádkou zraněných vojáků letoun směroval do jednoho z českých lazaretů.
„Pravděpodobně chtěli přistát v Mladé Boleslavi nebo v Hradci Králové, přesně se to neví,“ vypráví Pavel Klimeš z krkonošského infocentra Veselý výlet, který leteckou nehodu zmapoval.
Kolem letounu létaly kulky z kulometů, do toho přišla sněhová bouře. Když se letadlo blížilo k úpatí Sněžky, i se zkušeným pilotem začalo ztrácet výšku a směr.
V jednom okamžiku se stroj ocitá na úrovni úbočí okolních hor. Pak se jen ozve ohlušující rána.
„Meteorologická stanice na Sněžce ten den naměřila rychlost větru 110 kilometrů za hodinu. Podle vyprávění tehdy na Sněžce nocoval horský nosič Robert Hofer, který špatné počasí potvrdil,“ uvedl Klimeš.
Hofer slyšel okolo čtvrté hodiny ráno silný hluk motorů, který náhle ustal. Německý letoun narazil do úbočí Obřího hřebene jen těsně pod traverzem Sněžky.
„Podle rozbitého prostředního motoru náraz směřoval čelně do svahu. Už nikdy asi nezjistíme, co se ve vzduchu skutečně stalo,“ říká krajinný ekolog Klimeš. Z trosek hořícího letadla se dostalo šest vojáků, z pilotů nepřežil nikdo.
Zranění oblečení jen v nemocničním pyžamu se ocitli ve sněhové vánici na jednom z nejodlehlejších míst v Krkonoších. Ve tmě a třaskavé zimě se plahočili sněhem, jen náhodou našli tyčové značení na traverzu, podél kterého si prošlápli čtyřkilometrovou cestu k Růžové hoře a Růžohorkám.
„Zbědovaní tam dorazili okolo půl osmé ráno. Jeden z nich, asi Siegfried Szewezyk, hned zemřel,“ podotkl Klimeš.
Právě ve chvíli, kdy vysílení vojáci našli osídlený dům, se o havárii dozvěděli i lidé na Sněžce s nosičem Hoferem. Několik dobrovolníků se s ním vydalo ztroskotané letadlo hledat.
„I když byl Hofer místní znalec, nemohli vrak ve vánici dlouho najít,“ říká Klimeš. Nakonec však kousky letadla a raněné i mrtvé vojáky přece jen našli. „Ještě ten den vyrazili z Malé Úpy chlapi s rohačkami, aby každý naložil jednoho mrtvého vojáka a svezl ho na místní hřbitov,“ pokračuje Klimeš.
Těla byla všude, vojáci zmrzli v různých polohách, což komplikovalo převoz. Pohřbili je ve dvou řadách na maloúpském hřbitově. Byl sem převezen i voják, který zemřel na Růžohorkách. O několik přeživších se postarali místní, ošatili je a dali jim najíst.
Plech na bubnové pračky
Dosud není jasné, kolik vojáků při havárii zahynulo. „Přestože se v maloúpské matrice zachoval tužkou psaný seznam se jmény pochovaných vojáků, stvrzený razítkem farnosti, není to úplně jasné,“ říká Klimeš. Pamětníci míní, že jich bylo 24, ale v seznamu je jmen jen třiadvacet.
„Chybí tu jméno radisty a navigátora Ericha Königa, který je uveden v protokolu Luftwaffe jako jedna z obětí,“ poukazuje Klimeš na nesrovnalosti. Některá jména byla totiž zapsána nepřesně, což zkomplikovalo pozdější pátrání a zprávy pro pozůstalé.
Ztroskotané letadlo zůstalo na úbočí Sněžky 53 let a sedm měsíců. „Neznáme žádnou fotografii trosek těsně po havárii. Akorát víme, že byly rozházené na větší ploše. Jen kus trupu držel dlouho pohromadě,“ říká Klimeš.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Na místo vyráželi zvědavci, místní i turisté a letadlo rozebrali do poslední součástky. „Odnášeli si opravdu zajímavé kusy. Nejdříve zmizely všechny přístroje jako budíky a sedačky nebo vlnitý plech z trupu, který se dokonce používal na výrobu ručních bubnových praček,“ uvádí dále Klimeš.
Veliké kolo s pneumatikou leželo v Jelením potoce do roku 1955. V tu dobu se začalo uvažovat o vyzvednutí zbývajících trosek z těžko přístupného terénu.
„Mluvili a psali o tom historici i sběratelé, ale nakonec jednal starosta Malé Úpy Jiří Škoda s přáteli. Letadlo leželo v první, tedy nejcennější zóně národního parku a turisté si sem čím dál častěji chodili prohlížet trosky. Proto měla velký zájem o vyzvednutí i správa parku,“ podotýká Klimeš. Starosta s přáteli posbíral zbývající kusy i malé kousky do transportních sítí.
23. září 1998 přilétl dopravní vrtulník, který tři motory BMW a část trupu Junkersu vynesl k jejich poslednímu letu nad Lví důl. O dvacet minut později odnesl i druhý náklad s drobnými zbytky.
„Akce přinesla i malé překvapení. Starosta našel na zadní části letadla číslo trupu 8620, přestože v protokolu o nehodě je uvedeno číslo 6820. Přehození čísel můžeme přičíst na vrub zmatkům na konci války,“ domnívá se Klimeš.
Zbytky letadla jsou uloženy v Malé Úpě, kde je k vidění i nejzachovalejší ze tří motorů.
