Chceme být nejúspěšnější skláři na světě, říká šéf Lasvitu

  8:10
Před týdnem otevřela v Novém Boru, srdci sklářského kraje, své nové sídlo sklářská společnost Lasvit. „Po dvanácti letech se můžeme konečně nastěhovat do vlastního,“ říká Leon Jakimič, zakladatel a prezident firmy, jejíž obrat byl v roce 2017 poprvé vyšší než padesát milionů dolarů.

Majitel Lasvitu Leon Jakimič ve Skleněném domě v Novém Boru. Pózuje s dílem malíře a performera Petra Nikla. Ten jej vytvořil v rámci IGS (Mezinárodního sklářského sympozia), které se koná každé tři roky v Novém Boru. „Vyráběl to v naší sklárně Lasvit Ajeto v Lindavě. A pravidlem IGS je, že umělec zanechá několik děl ze sympozia muzeu, něco sklárně a něco si odnese s sebou,“ vysvětlil Jakimič. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Lasvit vznikl v roce 2007, kdy jste odešel z Preciosy a založil firmu, která se vyznačuje především spojením tradičního řemesla s inovacemi. Jak moc důležitá pro vás výstavba nového sídla byla?
Moc. V začátcích jsme sídlili třeba v Milovicích, kde měl můj táta tenisovou akademii a poskytl nám tam prostory. Ale centrum sklářského řemesla je na severu, proto jsme hledali místo v Novém Boru. Pronajali jsme si prostory v secesní budově pošty na hlavním náměstí a tam jsme byli devět let. Teď se konečně můžeme nastěhovat do vlastního, sídlit tu bude zpočátku kolem sto lidí. První fáze je hotová, druhá bude probíhat další tři roky a pak tu vznikne uzavřený vnitroblok, přímo v srdci Nového Boru, na místě, kde kdysi bývalo původní centrum města.

Roubenky jste v roce 2013 odkoupili od Libereckého kraje. Už tehdy jste věděli, jak je využijete?
Nám se líbilo hlavně místo a návaznost na tradici sklářské školy. Zaujal nás tam ten genius loci. Pak probíhalo náročné výběrové řízení, ve kterém nám pomohl Adam Gebrian, což je architekt teoretik a kritik, který doporučil čtyři architekty. Viděli jsme čtyři úžasné návrhy, ale ateliér OVA, tedy Opočenský, Valouch tam měl něco navíc. Postavili pro nás i dřevěnou maketu, velkou asi dva metry. Úžasnou. Líbil se nám ten koncept. Je tam nová skleněná budova ze skleněných došek, které leháme v pecích a pak je napojujeme na takovou kovovou monturu tak, že se překrývají navzájem. Jsou to vlastně skleněné dlaždice inspirované břidlicovou taškou. Vyvinuli jsme si je sami a budeme je teď prodávat jako náš produkt i do jiných budov. Aby oba domy, jak ten skleněný, tak i ten černý, zapadly a nenarušovaly roubenky, to nebylo vůbec jednoduché. Architekti k tomu přistoupili velmi poctivě, studovali historické záznamy, objevila se studna, vinné sklípky.

I když jsem laik, tak musím říci, že roubenky jste opravili opravdu poctivě. Je vidět, že jste nešetřili.
Pro nás je důležitá vize a poslání firmy a ta vize říká inspirovat. Chceme být nejinspirativnější a nejúspěšnější skláři na světě. A jak to děláme? Skrz krásné věci ze skla. Věříme, že když se jimi lidé obklopí, udělá jim to život lepší. A součást firemní kultury je i její sídlo. A to pak musíte jít do detailů, vyzdvihnout řemeslo, krásu, eleganci, design. I proto jsme na stavbě nešetřili, ani energií, ani penězi. To ale neznamená, že se utrácelo, to si nemůžeme dovolit, nemáme tiskárnu na peníze. Dali jsme do toho devadesát milionů korun, což byl plánovaný rozpočet, který se nepřekročil, spíše se něco málo ušetřilo. Pravda, nějaké příspěvky jsme dostali od města i od kraje a velmi si jich vážíme, ale to nebylo víc než tři procenta konečné ceny.

Skleněný dům má být i do budoucna místem, kde se budou lidé setkávat, takovým světlým bodem. V tom černém chcete naopak zkoušet instalace, a tak trochu je schovat před světem. Je to tak?
Myšlenka černého domu je i v tom, že se tu budeme s těmi našimi instalacemi, které půjdou do světa, loučit. Ukážeme je kamarádům, známým, možná i novinářům, bude to taková rozlučková party. Ten dům je vysoký čtrnáct metrů, my jsme ho i prohloubili právě pro to, aby se nám sem vešly rozměrnější instalace. Naší vizí je ale jednou vybudovat takové řemeslné městečko, kde se bude soustředit kovovýroba, elektro, vývojové centrum, sklárny. Chceme tam mít takové lasvití domky, hotýlek, učebny pro studenty designu, pro turisty, vyhořelé podnikatele či finančníky, kteří se chtějí naučit něco smysluplného. Chceme si tam hrát s přírodními materiály, se dřevem, sklem, kovem, kamenem. To nás baví, plasty nemáme rádi, ty zahlcují planetu a jsou toxické.

Fotogalerie

Pojďme trochu do historie. Vaši rodiče pracovali ve Skloexportu, ve vašem rodě figurují známá sklářská jména. Bylo jasně dané, jakým směrem půjdete?
Ani ne. Chtěl jsem být světová jednička v tenise. Ale pokud jste kdysi sledovala tenisové žebříčky, tak jste si musela všimnout, že to nedopadlo (smích). Ale pomohlo mně to tehdy získat tenisové stipendium v Los Angeles, kam jsem ve svých devatenácti letech odešel a od té doby žiju v zahraničí (v Hongkongu, pozn. red.). Pravidelně ale do Čech létám, mám tu kamarády, příbuzné, kontakt jsem s nimi neztratil a do roka a do dne bych se měl vrátit zpět do Liberce. Už se těším, jsem patriot.

Víte přesně, kdo byli vaši předci?
Ano, jsou mezi nimi jména jako Werner Šraml z Desné, což byl jeden z nejslavnějších brusičů křišťálu ve své době, a také jméno Svarovský. Moje prababička byla rozená Svarovská a Daniel Swarovski, který založil slavnou stejnojmennou firmu, byl její příbuzný. A jméno Jakimič je původem srbské, můj pradědeček přišel z ruské armády, která bojovala v Polsku kolem roku 1920. Byl vzat do zajetí, utekl a skončil v Příchovicích na Tanvaldsku. A tam potkal mou prababičku Marušku Svarovskou. Ale když půjdeme ještě hlouběji do historie, tak mezi mými předky jsou i srbští šlechtici, kteří měli hrad na řece Sávě. Každý z mých příbuzných, když dosáhl osmnáctin, dostal od dědy knihu historie rodu Jakimičů. Ale podle mě jsou zejména ta starší století taková napůl fikce, jako když čtete Husitskou epopej (smích).

Kam se vaše firma za těch dvanáct let posunula? Určitě jsou mnohem dál i technologie.
My se posouváme neustále, dá se říci, že firma, co se každých čtrnáct dní nikam neposune, začne stagnovat. Neučí se, nejde dál. Máme už skoro 450 zaměstnanců, ale snažíme se neustále chovat jako firma o deseti lidech. Abychom byli flexibilní, rychle se rozhodovali a lidé neměli pocit, že nemají na firmu vliv. Jde o to najít rovnováhu mezi korporátem a startupem, oboje má své přednosti a slabiny. Skloubit pod sebe kreativitu s precizností je složité a není dobré jít ani do jednoho extrému. My jsme, troufám si říci, ve zdravém středu.  

Pracujete se sklem. Stává se, že posíláte výrobek k zákazníkovi a on se cestou rozbije?
Sklo je křehké a je skvělé, že se rozbíjí, proto mají skláři co dělat (smích). Při dopravě velkých projektů často něco rupne, ať to zabalíte sebelíp. Proto posíláme automaticky náhradní díly, s tím už kalkulujeme i v ceně. Horší je, když něco cestou zrezaví. Byť dáváme povrchové úpravy i třeba dvojitý lak. Jenže když jde něco do euroasijských zemí, kde je stoprocentní vlhkost a ten klient si to pak dá ještě třeba na rok do skladu, kde není klimatizace, tak se někdy stane, že se některý díl musí repasovat nebo vyrobit znova. Prasknout může něco i při montáži. Máme dohromady čtyřicet montérů a tři firmy, které se montáží zabývají logisticky. Máme to ostatně v podmínkách smlouvy, že instalaci provedeme vždy my. Nekupujete u nás svítidlo z Ikey, ale umělecké dílo.

Dnes už vaše instalace reagují třeba i na pohyb. Je to ještě vůbec to klasické sklářství?
Určitě. Nás baví kombinovat staré, tradiční řemeslo s novým. Máme pár projektů, kde reaguje světlo na pohyb nebo na obrázek. Návštěvníci nakreslí do iPadu obrázek a umělá inteligence jim ho přeloží do hry světel. Robotické věci nám vyvíjejí ve VUTS v Liberci.

Máte dostatek lidí?
Nestěžujeme si. Více nás trápí, že řemeslo už příliš netáhne mladé lidi. Je to asi logické, dnes je mnohem více možností, než bylo za socialismu. Na druhou stranu jsme možná poslední řemeslná bašta na světě, kde se pořád daří naplňovat počet dětí do tří sklářských škol. Jedno z našich poslání je vybudovat luxusní, ve smyslu autentickou, českou sklářskou značku. A pak zachránit řemeslo pro budoucí generace a ještě ho rozvinout, aby nestagnovalo. Ale pak taky musíte umět ty lidi zaplatit. Jinak vám odejdou.

Museli jste někdy odmítnout zakázku, protože se neslučovala s vaší filozofií a nechtěli jste si kazit jméno?
Máme takovou zásadu, že na cokoli, co děláme, musíme být hrdí. V kolekcích neděláme kompromisy, v zakázkách na míru ano, tam je to i logické. U toho spolupracují tři subjekty: náš produktový designér, majitel a architekt nebo interiérový designér. A všichni tři mohou mít úplně jinou myšlenku. S tím designovým architektem je spolupráce super, u klienta je to loterie, někteří jsou ochotni to posunout dál, tam, kde se nám to líbí, někteří akceptují, co jim předložíme. A pak jsou ti, kteří to chtějí posunout směrem, jež se nám nelíbí. Často musíme klienty milým a nearogantním způsobem přesvědčit. Ale během těch nějakých dvou tisíc projektů, které jsme dělali, jsme odmítli zásadních pět, kdy jsme si řekli, že je to nesmysl. Asi nejznámější případ je dubajské metro. Tu zakázku jsme dostali, když jsme jako firma fungovali tři roky. Přesto jsme vystoupili proti dubajskému šejkovi, který odsouhlasil výkres, jež se nám nelíbil. Řekli jsme, že to dělat nebudeme. Naštěstí se šejk ukázal jako vizionář a souhlasil s tím, že je náš návrh lepší. Riskovali jsme přitom nejen to, že ztratíme ten projekt, ale že se dostaneme na černou listinu a už si v Dubaji neškrtneme.

Jaká byla vaše největší zakázka? Dubajské metro?
V té době asi ano, byl to projekt za jeden a půl milionu dolarů, ale dnes už jsme měli třeba i za jedenáct milionů dolarů.

O co jde?
Zákazníkem je čínský developer, který na Mariánských ostrovech postavil kasino zaměřené na čínskou klientelu. A my jsme tam udělali instalaci dvou čínských draků. Visí ze stropu a letí proti sobě. Každý měří při rozvinutí padesát metrů na délku, váží dvacet tun a má v sobě desítky kilometrů LED světel ukrytých pod křišťálem, aby vytvářela pohyb a měnila barvu. Jen hlava toho draka má devět metrů a jazyk dva metry, dospělý, dvoumetrový člověk projde jeho trupem a nemusí se sehnout. Tady šli naši konstruktéři opravdu až na krev, museli jsme zkoušet i statiku. Výroba probíhala asi rok a půl, a už zhruba dva měsíce je na místě třicet montérů.

Když už jsme u Číny. Ničí vás čínská konkurence?
Máme ji rádi, myslím, že klienti vnímají velmi dobře rozdíl mezi ní a námi. Spíše nám vadí evropské firmy, které nás kopírují, to je až neetické. Víte, pro Číňany je kopírování vyjádření obdivu, skoro jako uznání. Historicky čínští designéři napodobovali svého mistra a jejich cílem bylo jeho stín o kousek překročit. V Evropě chce být každý student originál, jít svou cestou. Je to mentalita, kterou nezměníte. Když nás Čína kopíruje, tak nás to sice netěší, ale dokážeme to pochopit a nemáme jim to za zlé. To však neplatí o evropských firmách, tam je to nečestné a nízké. Třeba nás dnes napodobují v projektech i Italové, to by dřív nikoho nenapadlo, vezměte si, jak proslulé bylo benátské sklo. Jenže tam už jim ten vlak při záchraně řemesla ujel, už mají pět minut po dvanácté.

Jak to vlastně vypadá v praxi? Jak získáváte zakázky?
Když jsme začínali, tak naši obchodní zástupci si domluvili schůzku u architektonické kanceláře ve světových centrech, v Paříži, New Yorku, Tokiu, Dubaji. Když nás neznají, tak se prezentují ukázky, a pak už nás po roční až dvouleté práci, kterou děláme zdarma, ten architekt představí majiteli. A ten buď náš návrh koupí, nebo ne. Takže některé projekty děláme do šuplíku. Ale to je osud i architektů a designérů, my máme dlouhodobě úspěšnost třicet procent, že se skutečně zrealizuje to, co nakreslíme.

Co máte osobně raději? Skleněné vázy nebo velké instalace?
Mám rád obojí. Velké instalace jsou unikáty ze skla, které jsou zhotovené na míru pro konkrétní prostor. Autentickou luxusní značkou je, že se to prodává konkrétnímu investorovi. Ale pokud chceme, aby nás lidé viděli i v obchodech a chceme jich inspirovat podstatně víc, musíme dělat i ty standardní věci. Tam je ale všechno jiné, distribuce, vývoj, výroba, systém montáže, balení. Kolekce tvoří deset procent našeho obratu, cílem je, aby to do deseti let bylo čtyřikrát více, než kolik dnes děláme instalací na zakázku.