Desítky let na neznámý příběh více než stovky válečných sirotků padal prach. Za první světové války v rozvráceném Rusku ztratili kvůli bojům a bolševické revoluci rodiče, a tak se jich ujali českoslovenští legionáři.

Na cestě přes transsibiřskou magistrálu pro ně ve vlaku před sto lety dokonce zřídili školu, začátkem dvacátých let její tři třídy nějaký čas fungovaly i v mladé republice.

„Legionářské děti“ 10 fotografií

Dějiny však do životů těchto „legionářských dětí“ necitlivě zasáhly znovu. Po komunistickém puči na mnohé padl strach. Ve zločinném režimu KSČ nebylo radno hlásit se k legionářům. Ať už pro jejich spojení s Masarykovou první republikou, či kvůli tomu, že se za války potýkali také s bolševiky. Část sirotků či jejich dětí si kvůli tomu dokonce změnila jméno. V Čechách i na Slovensku dodnes žijí jejich potomci.

Kořeny těchto rodin ale sahají do Ruska. Před sto lety tu v závěru první světové války začala československé legionáře pálit půda pod nohama. Zemi rozvrátila bolševická revoluce, navíc po brestlitevském míru Rusové nesměli na svém území legionáře trpět.

Současně na Čechoslováky dotíraly početné a dobře vybavené německé jednotky. Legionáři tak museli pryč. Při ústupu z německých kleští jim výrazně pomohly vlaky, v nichž na transsibiřské magistrále procestovali celou Asii až do tichomořského přístavu Vladivostok.

Samotná válka skončila v roce 1918, mnozí legionáři se ovšem domů kvůli této dlouhé cestě dostali až v roce 1920.

„Právě k těmto vlakům se stahovali vyhladovělí sirotci. Rodiče se jim ztratili ve víru války a revoluce. Zjistili, že u legionářů dostanou jídlo. Než byla volná trať, musely vlaky na jednom nádraží stát i dva tři týdny. Když se tam tyto děti ukazovaly každý den a nepodařilo se dopátrat jejich rodiny, legionáři se jich ujali,“ popisuje Milan Žuffa-Kunčo, předseda olomoucké jednoty Československé obce legionářské.

Někteří chlapci legionářům pomohli i v bojových akcích

S různými legionářskými pluky tak v různých částech magistrály cestovalo několik zachráněných dětí. Vojáci se proto rozhodli, že jenspojí do jedné velké skupiny. V jedné vlakové soupravě se tak sešli chlapci deseti různých národností. „Byli to například Tataři, Ukrajinci, Rusové anebo i děti volyňských Čechů,“ vypočítává Žuffa-Kunčo.

S nelehkým a stále neukončeným pátráním po osudech „legionářských dětí“ začal už po sametové revoluci, teď výsledky své práce spolu s unikátními historickými fotografiemi poprvé zveřejnil.

„Naši vojáci ovšem dbali i o rozvoj a vzdělání sirotků. Pečovali o ně, suplovali jim rodiče. Dokonce pro ně v červenci 1919 založili i Školu pro nezletilé dobrovolníky. Fungovala po vzoru českých obecných škol. Zpočátku sídlila v Irkutsku, podléhala inspektorátu československých vojsk,“ zdůrazňuje Žuffa-Kunčo.

Když legie znovu vyrazily na cestu, pokračovala výuka přímo ve vagonech. Postupně se počet žáků vyšplhal na 105. Nejmladším bylo osm, nejstarším již osmnáct let.

Kromě sirotků přivezli legionáři domů i stovky vlastních dětí

Vedle samotného vyučování označovaného jako „pojízdná škola“ poznaly zachráněné děti i svět zbraní a armády. Není se čemu divit. Sirotci žili po celou dobu mezi legionáři, kteří pro ně ve valné části případů ani neměli jiné oblečení než přešité vojenské kabáty a uniformy.

Několik chlapců se dokonce dobrovolně zapojilo do bojových akcí. Někteří dostali i vyznamenání za statečnost.

„Nikdo je samozřejmě do ničeho nenutil. Ale pokud chtěli, fungovali jako spojky mezi jednotlivými jednotkami. Našlo se pro ně nějaké civilní oblečení, nebyli tak nápadní. Kdyby je nepřítel chytil, mohli tvrdit, že se jenom ztratili,“ doplňuje předseda olomoucké legionářské obce.

Více než stovka sirotků však nebyla jedinými dětmi, které s legionáři jely. Mnozí z nich se za první světové války oženili, z Ruska si podle Kunči přivezli více než tisíc manželek a zhruba sedm set vlastních dětí.

Část vojáků ovšem už na frontu odcházela se snubním prstýnkem na ruce, a tak se řada z nich v mladém Československu posléze rozváděla.

Týkalo se to i velitele 6. střeleckého Hanáckého pluku podplukovníka Jaroše. Ten dokonce při návratu legií poslal do Olomouce napřed jednoho z desátníků, který měl zajistit, aby na nádraží 21. června 1920 na slavnostní uvítání nepřišla Jarošova manželka a dvě děti. Jaroš si stejně jako řada jeho spolubojovníků s sebou vezl druhou ženu.

„Toto ovšem nemůžeme legionářům jednoznačně vyčítat. Nevěděli, jestli se z Ruska vůbec někdy vrátí, v cizině byli celé roky. Nikdo z nich navíc ani nemohl tušit, jak válka dopadne. Nebylo vůbec jisté, že vznikne Československo. Legionáři byli pro Rakousko-Uhersko zrádci. Bylo tak otázkou, zda se vůbec budou mít kam vrátit. Valná část z nich dlouho nevěděla, kde a jak skončí,“ vypočítává Žuffa-Kunčo.

Místo pro ruské sirotky se v Masarykově Československu našlo nejprve v Českých Budějovicích. Nějaký čas tady ještě fungovala jejich škola, chlapci v ní v roce 1920 chodili do tří tříd. Poté se ale jejich cesty začaly rozdělovat.

„Podle věku byli přiděleni k různým rodinám. Pokračovali ve studiu anebo nastoupili jako zaměstnanci do firem,“ podotýká Žuffa-Kunčo.

Sám se k příběhu zachráněných dětí dostal až po sametové revoluci. Zjistil, že mnozí z nich neměli snadný život. A to především kvůli komunistům, kteří se po únoru 1948 prodrali k moci. Legionářskou tradici první republiky na dlouhé roky umlčeli.

„V devadesátých letech se mi v Čechách i na Slovensku podařilo vypátrat na osmdesát potomků dětí, které sem legionáři přivezli. Šlo ovšem už o druhou či i třetí generaci. Mnozí ze sirotků měli za minulého režimu obavy z možných perzekucí. Své příběhy tehdy proto nikomu příliš nevyprávěli, byly totiž spojeny i s bojem proti bolševikům. Část z nich si kvůli tomu změnila jméno. Proto je těžší je dohledat či zmapovat jejich osudy. Přesto je pro mě toto téma i po necelých třiceti letech stále živé,“ přemítá předseda olomouckých legionářů.