V Labském dole asi čtyři a půl kilometru od Špindlerova Mlýna se tyčí zhruba třicet metrů vysoký Krkonošský ledopád. V Krkonošském národním parku (KRNAP) je to jediný přírodní ledopád, na nějž se lezci mohou legálně vydat už sedm sezon.

Vyrazit na ledopád mi připadalo jako skvělý nápad. Jelikož nejsem žádným zkušeným lezcem, vzal si mě na starost horský vůdce.

13 fotografií

Ten se před časem vrátil z výšlapu na Antarktidě, takže minus patnáct stupňů Celsia na začátku naší cesty mu nezpůsobovalo sebemenší problém. Zato já se klepala zimou už na parkovišti Medvědín, které je dobrým startovním bodem na cestě k ledopádu.

„Každý myslí, že nejlepší je, když mrzne. Tak to není, je dobrý, když je led trochu měkčí,“ vysvětlil na úvod horský vůdce David Knill.

Před začátkem cesty bylo nutné rozdělit si vybavení: mačky, cepíny, helmu, sedák a samozřejmě lana, expresky. „K ledu je nutné teplé oblečení. Holky zpravidla prochladnou dřív než kluci,“ upozornil David Knill.

Společně jsme se zastavili ještě v chatě správy KRNAP, kde jsme obdrželi povolení ke vstupu na ledostěnu. Tady mě čekalo ještě jedno nemilé překvapení, cesta nahoru vede po zasněžené cestě. Můžeme jít pěšky nebo využít běžky či skialpy.

Po letech jsem znovu stála na běžkách

Nazula jsem běžky, na kterých jsem stála naposledy ve škole, takže moje stoupání bylo spíše chůzí než lyžařským stylem. Po překonání asi 400 metrů převýšení s několika kilogramy na zádech jsme zhruba po hodině byli několik set metrů od ledostěny.

Jenže tady čekalo další malé překvapení, kterým byl potůček. Ten je možné přejet na sedáku, pro který je připravené ocelové lano, nebo přeskákat po kamenech. Zvolila jsem metodu skákání přes kameny. Po výšlapu zasněženého srázu jsme byli konečně na místě.

Při prvním pohledu na kolmou skálu pokrytou ledem jsem vyřkla několik ostřejších slov, jelikož vypadala opravdu hrozivě. Pak už na mě čekalo seznámení s bezpečností, prvním krokem byla helma. Tu je nutné mít na hlavě po celou dobu, pod stěnou i při výstupu. 

„Ze skály padají kusy ledu. Když někdo leze nebo zabodává cepín, tak může odpadnout i větší kus. Bezpečnost je na prvním místě,“ upozornil Knill. V rámci teorie vysvětloval, jak mám zabodávat cepín nebo kam dávat nohy. „Musejí být daleko od sebe, pak má člověk lepší stabilitu,“ podotkl Knill.

Moje první zkušenost s ledem byla prozatím jen teoretická, což se rychle změnilo. Náročnost výpravy se minutu co minutu zvyšovala. Na začátku přišla práce s cepíny. 

„Nejlepší je, když se zabodnou do nějakého prohloubeného místa na ledu. Když nejde zabodnout na první ránu, musí se praštit vícekrát,“ poradil Knill. 

Každé kopnutí do ledu v měkkých botách bolelo

Práce s cepíny s nohama na zemi nebyla nejnáročnější, tak jsme přikročili k lezení s mačkami. To byla pro mě trochu horší disciplína, jelikož mé měkké boty s nasazenými železy mi s každým kopnutím do ledu způsobovaly křeče do prstů. Podle Knilla jsou na lezení nejlepší pevné kotníkové boty.

Po krátkém školení jsem přešla do výšky zhruba tří metrů, kde jsem se za pomoci cepínů zaražených ve stěně pokoušela vyšplhat nahoru. Po všech těchto teoreticko-praktických záležitostech následovalo skutečné lezení, kterému předcházela krátká pauza.

Horský vůdce mi vysvětlil, jak se šroubují záchytné body nebo jaké jsou druhy těchto bodů, které se používají na ledu. K jištění na této stěně se používá pevný bod, ke kterému je nutné dolézt. Tento úkol splnil horský vůdce, kterého jsem jistila pouze na jeho záchytných bodech.

Teoretická a krátká praktická část výuky zabraly zhruba dvě hodiny. Stále jsem si ale nepřipadala připravená na lezení po ledové stěně. Naštěstí jsem již neměla pocit, že umrznu. Oproti začátku ale teplota u ledu klesla o další tři stupně.

Nohy prokluzují, přichází panika i pády

Do ruky cepíny, zkontrolovat jištění a jde se na to. První rány do ledu byly plné strachu z pádu a výšky skály. Když jsem se poprvé odlepila od země a zakopla mačky do ledu, byla to lehká úleva. Skála byla pokrytá měkkým ledem, který je podle Knilla lepší na zabodávání cepínu, a tedy příznivý na lezení. To jsem si také myslela, když mi ukazoval lezení on. 

Jenže na vlastní kůži bylo všechno jinak. Po zhruba jednom vystoupaném metru mě začala přepadat panika. To není možné vylézt! Najít správnou cestu a díru pro zabodnutí cepínu bylo obtížné.

Problém mi dělal každý další krůček, kdy mi stále podkluzovaly nohy. V polovině skály jsem chtěla vzdát a moje slabá chvíle přinesla můj první pád, náraz bokem do ledu mi způsobil lehký šok. 

Po nějaké chvíli jsem se znovu vydala vzhůru. Cesta byla stále strmější a postupně se začaly objevovat překážky v podobě velkých ledových výrůstků. To byla nejhorší chvíle, několik minut jsem hledala správné místo na zabodnutí cepínů a rozložení nohou.

Bojovala jsem sama se sebou, než jsem se odvážila udělat první krok a přesunout nohu nad výstupek. Druhá noha mi zůstala pod ním a cepín zabodnutý v ledu. Musela jsem rychle vytrhnout nohu a nějak vyndat zatlučený cepín. To se nakonec povedlo a cesta se blížila ke konci.

Jenže má optimistická nálada netrvala dlouho, před sebou jsem měla další strmý led. Hrozně jsem se snažila zabodnout své cepíny do ledu, ale zmrzlé ruce a voda tekoucí ze skály zapříčinily můj další pád. Tentokrát to odneslo pouze koleno a po malém zhoupnutí jsem se přilepila zpět na stěnu. Po zhruba dalších deseti minutách jsem pokořila vrchol a mohla se spustit dolů.

Stoupání na skutečné ledové stěně trvalo mnohem déle než na umělé. „Ti, kdo lezou na umělé stěně, to pak tady chtějí třeba jen zkusit, ale ne se tomu věnovat,“ dodal Knill.

V prvních chvílích na zemi jsem cítila jen bolest v rukou a nohách, kterou vystřídala radost a euforie. Prostě jsem to dala! Před odchodem k nám dorazila skupina zhruba pěti ledolezců. Cesta zpět do Špindlerova Mlýna byla značně veselejší.