Stačí projít prosklenými dveřmi u recepce, zatočit doprava a sejít dolů po několika schodech. Po otevření silných zelených dveří je třeba nechat za sebou ještě pár schodů.
A pak se rázem ocitnete v interiéru, který by se jistě líbil tvůrcům televizního retro seriálu Vyprávěj. Pouť po místech rozlehlého závodu, která ožívala při problematických situacích – krytech v litvínovské chemičce – může začít.
„Když jsem nastoupil, bylo to prakticky nové a jezdili sem na exkurze z půlky republiky, aby se podívali. Ale čas opravdu letí,“ prohodí pracovník Unipetrolu Miroslav Plic, který má na starosti provoz budov v areálu litvínovské chemičky.
Místnost svým vybavením napovídá, že sem se nikdy nechodilo jen tak „tlachat“ o životě. Na každém z několika zubem času okousaných dřevěných stolů stojí telefon a lampička, na zdech visí podrobné mapy závodu.
Novější úkrytové stavby
„Tento kryt původně sloužil jako velitelské stanoviště. V případě mimořádných událostí se tu scházelo vedení podniku a celkově všichni, kteří měli jeho chod na starosti,“ přibližuje Plic.
Proto se logicky nachází pod hlavní administrativní budovou, které tu nikdo neřekne jinak než „ábéčko“. Kryt s kapacitou sto lidí vznikl přímo při stavbě tohoto objektu, tedy na přelomu 60. a 70. let.
„Je to jedna ze dvou novějších úkrytových staveb. Tu druhou vybudovali v rámci výstavby petrochemického závodu,“ pokračuje Plic.
Pro úplný začátek historie zdejších bunkrů je ale potřeba zabloudit až do druhé světové války. Výstavba chemičky v Záluží odstartovala po okupaci Němci v roce 1939.
Reakce Němců na bombardování
V květnu roku 1944 začali strategický podnik na výrobu pohonných hmot pro německou armádu bombardovat angličtí a američtí letci. Němci v reakci na to rozjeli výstavbu krytů, které rozmístili po celém závodě.
„Stavěli dva druhy. Tenhle je štolový,“ ukazuje Miroslav Plic na dlouhou nadzemní stavbu několik desítek metrů od „ábéčka“ schovanou za trávou a stromy.
„Teď máte nad sebou dva a půl metru betonu,“ říká o chvíli později uvnitř stísněného prostoru. Vzduch je nasáklý zatuchlinou, puchem nepoužívanosti. Kapacita tohoto krytu je 150 lidí.
„Takový bunkr měli hotový za tři měsíce. Lidé tu mohli být až dva dny, což muselo být docela deprimující,“ podotkne Petr Charvát, specialista pro havarijní prevenci, když stojí vedle stojanu na kyslíkové lahve. U zdí jsou naskládané lavičky. Touha odejít co nejdříve tu dopadne na většinu lidí.
Vzápětí přijde na řadu prostornější kryt. Jde o druhý typ stavěný za války. Kdo čeká, že zamíří do podzemí, ten se mýlí. Jde o čtyřpatrovou železobetonovou budovu pro 600 lidí. „Potřebovali stavět rychle a tohle bylo podstatně rychlejší, než kdyby šli pod zem,“ upozorňuje Charvát.
Rekonstrukce z šedesátých let
V přízemí mají místo obslužné prostory, třeba záložní zdroj elektřiny. V dalších patrech se pak mohli schovat zaměstnanci. „Konkrétně tady bylo velitelské stanoviště za Němců,“ ukazuje Plic místnost podobnou té z první zastávky.
I tady pokrývají zdi mapy, na stolech pak leží fotografie z doby výstavby. Vybavení ale válce neodpovídá. „Všechny kryty z války prošly v 60. letech kompletní rekonstrukcí,“ vysvětluje Plic.
Z celkem 13 krytů na území chemičky se nepoužívá ani jeden. Pokud se „něco stane“, krizový štáb firmy se sejde v budově u podnikových hasičů.
Dnešní filozofie velí zaměstnancům neschovávat se, ale zmizet. „Máme určena tři evakuační místa. Tam se lidé v případě potřeby shromáždí a pak je odvezeme pryč,“ říká Charvát. Takzvaný plán ukrytí přestal platit v roce 2008.
Nabízí se otázka, co se všemi těmi prostory. Občas se nějaký nápad objeví. „Jednou se nám ozval pán, že by chtěl v jednom z těch štolových krytů chovat hlemýždě. Nakonec z toho ale nic nebylo,“ usmívá se Plic.
