Jeho vzpomínky na dětství byly plné tragédií. Krylovi by dnes bylo 75 let

  10:00
Za pár dní měl oslavit šesté narozeniny, místo snění o dárku však stál malý Karel s rodiči na chodníku před rodinnou firmou a sledoval její zkázu. Na začátku dubna 1950 komunisté rozbili vybavení kroměřížské tiskárny Krylových a nábytek pak rozprodali.

Písničkář Karel Kryl | foto: Ivan Malý

Jak silnou stopu musel zanechat podobný zážitek, ale i další střety se zvůlí totalitního režimu, kterými celá rodina prošla, v malém dítěti?

Karel Kryl to dokazoval svou muzikantskou a básnickou tvorbou po desetiletí. Stal se hlavním představitelem protikomunistického protestsongu. Dnes si připomínáme 75 let od jeho narození, slavný písničkář zemřel před více než čtvrtstoletím 3. března 1994.

„I krátce před smrtí kroměřížské téma hodně prožíval. Říkával, že nechová zášť vůči městu, ale zároveň že nemá ani jedinou vzpomínku na dětství v Kroměříži, která by nekončila tragicky,“ říká autor několika knih o Krylovi Vojtěch Klimt.

„Vysvětloval, že se snaží nechovat v sobě předsudky, jenže přitom nedokáže vymazat z paměti lhostejnost lidí, kterou jako dítě vnímal,“ dodává Klimt.

O vztahu Kryla k jeho rodišti se roky spekulovalo, on sám se o tom často odmítal bavit. Lidé, kteří se s ním stýkali, však věděli, že ho takové myšlenky doháněly až k slzám.

Karel Kryl pocházel z knihtiskařské rodiny z Nového Jičína. Jeho rodiče museli město opustit po záboru Sudet v roce 1938. Tehdy přišli do Kroměříže, kde znovu vybudovali úspěšný podnik, který se specializoval na bibliofilské tisky.

V roce 1944 přišel na svět Karel jako prostřední ze tří dětí. Od malička zpíval v kostelním sboru. „Zřejmě velmi dobře, patřila mu pozice prvního sopránu,“ líčí Klimt.

V nejbližší době vyjde jeho nová kniha, která mapuje historii Krylovy tiskárny. Kromě snahy zaznamenat svědectví o době se pokusil také splnit jedno přání, toho se ale známý písničkář už nedočkal. „Chtěl zjistit, kdo je za zničení tiskárny odpovědný. To se mi ale úplně nepodařilo,“ přiznává Klimt.

Materiálu shromáždil víc, než čekal, včetně osobní korespondence Krylova otce. „Ale přímý pokyn s podpisem konkrétního člověka jsem nikde nedohledal,“ říká Klimt.

Kniha ponese název Poddat se nemíním. „Je to věta, kterou Karlův otec napsal v jednom ze svých dopisů, když mu opět vyhrožovali lidé z gottwaldovského národního výboru,“ vysvětlil její autor.

Vzpomínky na dětství bolely i po letech. Karel Kryl o nich mluvil nerad

Stejně pevné postoje později vyjadřoval i Karel Kryl. Mnohokrát vzpomínal na to, jak se změnilo chování lidí poté, co rodina upadla v nemilost. Nedokázal se s tím smířit. Jeho otec pracoval pět let na stavbách silnic a hutí na Ostravsku, což mu zásadně podlomilo zdraví. Maminka byla zaměstnaná v prádelně. V roce 1957 se stěhovali zpět do Nového Jičína. „Aby dcera Marie mohla jít na střední školu. To v Kroměříži možné nebylo,“ vysvětlil Klimt.

O rok později Marii následoval i Karel, který absolvoval střední keramickou školu v Bechyni. „Tam se dostal do společnosti trampů a ke kytaře. Svou první si vyprosil u maminky v roce 1959 a brzy nato složil píseň, ve které se zpívá: potkal jsem svou tchýni na mostě v Bechyni,“ usmívá se Klimt, ale dodává, že to možná bylo úplně jinak, protože Kryl sám se o první skladbě vyjadřoval jen neurčitě.

Balada kroměřížská

Vykročil jsem středem náměstí, kde se procházíval otec Konvička se spisovatelem Jindřichem Spáčilem, vždy po diagonále od radnice k zámku arcibiskupa olomouckého. V městě Švabinského a kroměřížského sněmu, kde proklamováno heslo ‚Veškerá moc ve státě pochází z lidu‘. 1848, 1948? Šel jsem to já? Ne? Po diagonále pod mariánskou sochou coural se vlastně šestiletý kluk, kterému řekl táta – chlapi nebrečí. Na zídce před zámkem se po více než čtyřiceti letech malý kluk rozplakal, rozeřval hlasem už pomalu starého chlapa. Vrátily se slzy. Pánbůh mě má rád, poněvadž jen tehdy, vyrovnáme-li se s tím, co jsme ukryli pod onen betonový krunýř zapomnění, jsme, dá-li Bůh, schopni odpouštění. Ne za mrtvé, ne za ubité, rozkulačené, zastřelené na útěku, ne za utýrané v koncentrácích Stalinových synů, ale alespoň za sebe samé. Tak to alespoň sliboval ten malý kluk klečící před křížem, stojícím ve tmě apsidy chrámu svatého Mořice. Stojí někdo o odpuštění? Snad těch pár nevinných, nevědoucích a věřících zrůdné ideologii. Sotvakdo však z těch ostatních, z těch lhostejných. Neb – jak praví Písmo – buď žhavý, nebo ledový, ale nebuď vlažný. Lhostejnost je v mých očích ten nejděsnější hřích, ten nejpodlejší vrah, nejzrůdnější a nejodpornější neřest, jíž je člověk schopen. Neboť právě svobodnou vůlí jsme jedině podobni Pánu.

Zdroj: sbírka politických komentářů Země lhostejnost 

V září 1969 zůstal v exilu a žil v Německu. Domů se podíval už v listopadu 1989, jenže událostí, která ho přivedla, byl pohřeb matky.

Do Kroměříže přijel v 90. letech několikrát. Po návštěvě v roce 1992 napsal text známý jako Balada kroměřížská. Později jej zahrnul do sbírky politických komentářů Země lhostejnost. V ní popisuje, jak jde místy, která si pamatoval, až ke kostelu Svatého Mořice.

„Před ním je Kristus na kříži, u kterého jsem kdysi jako malý kluk klečel, když nám rozbili tiskárnu,“ vzpomínal Kryl.

Polistopadový vývoj v zemi ho zklamal, natrvalo se nevrátil a zemřel náhle na srdeční selhání v březnu 1994 v německém Mnichově. Dva roky poté kroměřížská radnice odhalila Krylovi pamětní desku na domě v ulici kapitána Jaroše, kam rodinu přestěhovali po zničení tiskárny.

V roce 2014 přibyla i pamětní deska na rodném domě v Březinově ulici. Ve stejném roce otevřeli také zážitkovou expozici Karla Kryla ve Starém pivovaru v centru města.

Při výročí Sametové revoluce v Kroměříži vzpomínali na Kryla (17. 11. 2016)

17. listopadu 2016