Obec na pomezí Prachaticka a Českokrumlovska, německy nazývaná od svého založení v roce 1694 Christianberg, mívala skoro dvě stovky čísel popisných. Bylo to sídlo s mnoha statky, osadami a samotami, které se rozkládaly v širokém okolí. Poblíž býval také kamenolom, kde se těžil diorit a pracovalo 15 kameníků.
Křišťanov kromě toho míval i sklářskou huť. Většina lidí se ale na začátku minulého století živila těžbou dřeva v okolí či výrobou šindele a dřevěného drátu. Polí v okolí bylo dost, byla ale jen málo úrodná.
Centru obce od roku 1799 vévodí kostel Nejsvětějšího jména Ježíš, který musel být po devastaci za minulého režimu na přelomu století opraven, a také malý a pečlivě upravený hřbitůvek, ležící na kraji lesa kousek za hlavní cestou.
Žádný z návštěvníků by při pohledu na těch pár náhrobků s dominantou mohutného kříže nepomyslel, že právě tohle místo kdysi rozjezdily buldozery a bagry, že odtud lidé vytrhávali náhrobní kameny a že lesy, které jsou odtud všude vidět, začaly krajinu uchvacovat až poté, co odtud zmizeli původní obyvatelé.
Kdysi právě odtud podle zápisů v kronikách a vyprávění pamětníků lidé dohlédli až k údolí Blanice, odkud ženy nosily nůše perlorodek, které pak místo krmení sekaly slepicím.
Spisovatel pátral po předcích
Na historii, která není každému návštěvníkovi Křišťanova na první pohled zřejmá, od letošního října upozorňuje i nový náhrobní kámen uložený v pravé spodní půli hřbitova. Je na něm napsáno Familie Hois a připomíná rodinu, která byla s obcí spjatá od jejích počátků až do odchodu původních obyvatel rok po druhé světové válce. Na místo ji uložil budějovický novinář a spisovatel Jan Štifter se svou rodinou a přáteli.
„Protože se zabývám mimo jiné tvorbou rodokmenů, přišel jsem na to, že z Křišťanova pochází i má rodina. Rodina Hoisů tady bydlela na statku Sparnugel, který ležel až nedaleko křišťanovské osady Markov. Posledními lidmi z rodiny, kteří tam v roce 1946 žili, byl Wenzl Hois se svou manželkou Marií a jejich šesti dětmi,“ vypráví Štifter.
Náhrobek nechal vytvořit za peníze, které utržil spolu s dalšími autory za knihu Ten dům. Vyšla letos a pojednává o historii domu s číslem popisným 49 v budějovické Riegrově ulici.
„Knížku jsem napsal spolu s Danielem Kovářem a Ivanem Náprstkem. Už je téměř vyprodaná. Za peníze utržené z jejího prodeje jsme nejprve pořídili pamětní desku na dům a z dalších pak náhrobek sem na hřbitov,“ popisuje Štifter.
Poslední nositelkou příjmení Hois ve Štifterově rodině byla jeho prababička Anna, která zemřela v roce 1924 v Českých Budějovicích. Její dcerou pak byla Kateřina Štifterová, jejíž příběh ztvárnil Štifter ve své novele Kathy.
Z původních obyvatel nezůstal nikdo
Když spisovatel přijel do Křišťanova umístit na hřbitov pamětní desku, chtěl vyhledat také statek Sparnugel. Ten se měl s číslem popisným 56 nacházet poblíž osady Markov.
„Našli jsme některé cesty patrné ve starých mapách, všude v lesích je tady vidět, že krajina byla dříve mnohem méně lesnatá a lidé tady měli polnosti a pastviny. Nakonec jsme Sparnugel opravdu našli. V roce 1951 ho vyhodili do povětří, takže je to dnes jen hromada zarostlých kamenů. Poměrně zachovalá ale byla zřejmě žumpa, kterou jsme našli poblíž trosek domu. A viděli jsme také dvě stařičké třešně, které určitě vysídlence pamatují. I když jsou staré, pořád tam stojí,“ říká Štifter.
Z původního Křišťanova toho opravdu po 50. letech 20. století mnoho nezbylo - kostel, pár domů kolem něj a několik dalších vzdálenějších stavení. Obec tak potkal stejný osud jako mnoho dalších míst v okolí. Ani příběh jeho hřbitova, který je dnes jen pietním místem a dávno se na něm nepohřbívá, není ve srovnání s dalšími hřbitovy v Pošumaví nijak neobvyklý.
„V každé vesnici, kde se udály se hřbitovy takovéhle věci, byla situace trochu odlišná. V první fázi se ale jednalo o projev vandalství a nenávisti k čemukoli německému. Dělo se to hřbitovům, ale také veškerým spisům na úřadech v němčině, které se bez milosti pálily, dělo se to v obchodech, nezůstalo ušetřeno nic,“ vysvětluje prachatický historik Pavel Fencl. A dodává, že v první fázi noví obyvatelé často náhrobky využívali i jako stavební materiál.
V Křišťanově navíc po odsunu zřejmě nezůstal vůbec nikdo, kdo by měl na jeho minulost nějaké vazby, a jeho obyvatelstvo se za několik měsíců úplně proměnilo.
„Našel jsem například v kronice záznam z roku 1947, který měl popsat dění u tamních voleb o rok dříve, tedy v roce 1946. A stálo tam pouze to, že se v Křišťanově volby nekonaly. Znamená to, že tou dobou také mohla být obec úplně prázdná. Stalo se často, že se do obcí po Němcích nahrnuli dosídlení Rumuni, Slováci nebo Maďaři. Když ale viděli podmínky, ve kterých by měli žít, prostě zmizeli, šli jinam,“ popisuje Fencl.
Náhrobky hledali po lesích
Zpřetrhané vazby měly za následek přinejmenším to, že se hřbitovy dále nevyužívaly k pohřbívání, chátraly, a i když poválečné období přečkaly, obce je zničily, protože neměly peníze na jejich údržbu. Něco podobného se možná stalo v šumavské Kvildě.
„Ve filmu Král Šumavy z 50. let je ještě vidět původní kvildský hřbitov. Tehdy ještě existoval, zničen byl až v 70. letech,“ připomíná historik.
Největší šanci přečkat příliv nových obyvatel měly hřbitovy v obcích, kde byla alespoň část populace i před válkou česká.
„To je třeba případ Frantol, které leží nedaleko od Křišťanova. Obec byla rozdělena na populaci německou a českou. Když Němci odešli, byl hřbitov využívaný i dál, protože sloužil stále svému účelu,“ podotýká historik.
I přesto, že v Křišťanově hřbitov úplně zanikl, po roce 1989 se jej podařilo alespoň částečně obnovit. Některé z náhrobků se v okolních lesích podařilo najít, sice nestojí na svém místě a nechrání je kdysi existující hřbitovní zeď, ale historii obce alespoň částečně připomínají. Stejně jako kříž, který hřbitovu vévodí a jehož výrobu zaplatili potomci lidí, kteří kdysi z Křišťanova museli odejít za hranice. A letos k nim přibyl nový náhrobek.
„Jsem moc rád, je to skvělá zpráva, každý takový okamžik je pro obec důležitý. S panem Štifterem jsme komunikovali před uložením kamene,“ dodává současný starosta Křišťanova Martin Menšík.
