„Dřív vejce malovali v každé druhé chalupě, ale potom, co se rozpadla původní asociace a přestala malířky zajišťovat potřebami, tak to holky přestaly dělat. Babky vymřely, dcery nechtějí a vnučky, ty by možná chtěly, ale už není nikdo, kdo by je řemeslu naučil. Je otázka, jestli tradice vůbec přežije,“ uvedl Pavel Poulíček.

Rodinnou zvyklost převzal po ženách svého rodu a jako první muž začal batikovat vajíčka už v devíti letech. Dnes v tradici pokračuje i jeho syn Jakub, který díky tatínkovi mohl své umění pilovat už od osmi let.

10 fotografií

Batikování je jedna z pěti klasických metod zdobení velikonočních vajec. „Používáme techniku batiku včelím voskem a děláme ostrožské květinové vzory. To znamená, že na bílé vajíčko naneseme základní vzory. Posléze ho dáme do žluté barvy. Poté zamalujeme a zakryjeme voskem vše, co chceme, aby ve výsledku bylo žluté,“ popsal Jakub. 

„Vajíčko následně dáme do červené barvy a zase zamalujeme to, co budeme chtít mít červené. Nakonec se dá se do černé barvy a pak už jen celé černé vajíčko ohřejeme nad ohněm, utřeme do hadru a uvidíme, co z toho vzejde. Jak hodně se kraslice vyvedla, nebo ne. Výsledek je stále nejistý. Barvy občas chytají blbě, skořápky jsou špatné. Výsledky jsou nejisté,“ dodal. A upozornil, že se barvy občas propíjejí, což způsobuje, že linky nejsou čisté.

„Barvy jsou největší problém. Dřív dělali anilínové, ty chytaly krásně, a ještě líp překrývaly. Teď tady máme rozdělané anilínové barvy z Ukrajiny. Tam ještě na ekologii tak nedbají a vyrábějí jedovaté barvičky,“ řekl Pavel Poulíček.

Oba muži se ale shodují, že nejjednodušší práce na zdobení vajec je jejich vyfukování. „U toho se nedá nic zkazit. Když do toho teda člověk funí jako do pneumatiky, pak může prasknout,“ vysvětlil Jakub. Jedinou nevýhodou velkého množství vyfouklých vajec je zvýšený cholesterol.

„Začátky byly krušné, ale výsledek se zlepšuje“

Kreslíři už vyzkoušeli všechny druhy vajec, od slepičích, husích a kachních až po pštrosí. Jedinou podmínkou je, že vždy musí mít bílou skořápku. „Na hnědých se nechytí barvy ani nevyniknou linky. Tady využíváme kontrast čtyř barev. Bílé, žluté, červené a černé,“ popsal Jakub. Občas se ke klasickým barvám přidají i modrá a zelená, kterými se podbarvují tečky, ale ty už se vymykají tradici.

„Technika jako taková se dá naučit, problém je, že se musí zachovat ornamentální tradice, a ta se naučit nedá. Tu musíte okoukat a žít v tom. Moje prabába neboli stařka to dělala, moje stařenka i moje máti a pak batikování skočilo na chlapy, protože sestra, ta nechtěla. A teď to děláme my dva,“ uvedl Poulíček.

Meč převzal umění po přeslici a začal se zdokonalovat. „Začátky byly krušné. Vypadá to hrozně a postupně s léty se výsledek zlepšuje,“ svěřil Jakub.

Batikování není jen o barvách a vosku, ale i správném náčiní. „Tradiční vzory jsou jednoduší. Dělalo se se silnější stužkou, tehdy mě stařka učila, že stužku si musíš vyrobit. Z kousku plechu se stočila trubička, vyhladila se a zabrousila. Po čase se upravil materiál a vytvořila se stužka, která píše tence. A teď se kresba víc vyumělkovává. V tom je kouzlo každého kraslíře,“ zavzpomínal Poulíček. 

Díky tomu má podle Jakuba každý svůj rukopis. „Co dělá taťka, vypadá jinak, než co dělám já. Moje obloučky jsou víc vykouslé, zatímco tatínek je má hezké, zaoblené. A vždycky mě peskuje, abych je dělal pořádně. Kouzlo batiky spočívá v tom, že co nechci mít obarvené, musím skrýt.“

Kreslíře Poulíčky jejich umění zavedlo až do Španělska. „Největší úspěch je, když se člověk dostane do zahraniční, tam kraslice lidé neznají nebo málokde. Když jsem byl ve Španělsku v Santiagu de Compostela při příležitosti vstupu do Evropské unie, tak tam mě překvapila jedna paní, která si myslela, že maluji na pingpongové míčky. Vzala mi jedno vajíčko a praštila s ním o stůl,“ vylíčil Poulíček.