V Jihlavě vzniklo obří datové centrum, skladují v něm 10 petabajtů

  9:54
Nenápadná místnost v suterénu jedné z budov v areálu krajského úřadu na Žižkově ulici v Jihlavě skrývá technologický zázrak. Je to zařízení, kterému do detailů rozumí jenom odborníci či lidé poněkud lépe zběhlí v informačních technologiích.

Specialista Pavel Pokorný vytahuje šuplík jedné ze skříní ve speciální serverovně v areálu krajského úřadu. V každém z těchto šuplíků jsou desítky vysokokapacitních harddisků, na které ukládají svá data například tuzemské univerzity. | foto: MAFRA

Obyčejné dveře, uvnitř bílý plechový kontejner s plastovými dvířky - a za nimi průvan, nepříjemný hluk a citelný chlad.

Už několik týdnů zde v tomto „kumbálu“ funguje jedno z největších datových úložišť v republice. Cosi jako obrovský počítačový disk, složený ze stovek dalších disků. Jeho kapacita je téměř deset petabajtů, čili deset tisíc terabajtů.

I když realita je značně složitější, pro představu lze uvést, že by se na toto úložiště vešla přibližně miliarda barevných digitálních fotografií o formátu A3.

I univerzity si zálohují data

Jihlavské úložiště však neslouží k ukládání fotografií. Využívají je například tuzemské univerzity a vysoké školy pro zálohování svých dat třeba při vědeckém výzkumu.

„Proč je takto velké datové úložiště právě v Jihlavě? Je to dobře zvolený prostor přibližně uprostřed republiky s napojením na páteřní komunikační sítě, takže může poskytovat plnohodnotné využití pro školy z celé republiky – z Prahy, Ostravy, Brna,“ vysvětlil Pavel Pokorný z pražské firmy Datera, která úložiště připravila pro sdružení Cesnet.

Úložiště je součástí národní síťové infrastruktury datových úložišť pro vědu a výzkum.

„Funguje pro akademické pracovníky a studenty výzkumných institucí v České republice, kterým poskytuje prostor pro zálohování, přes archivaci až po sdílení dat a speciální aplikace. Velký důraz je kladen na ochranu dat,“ dodal Marek Roll, jenž firmu Datera mediálně zastupuje.

Fotogalerie

Sestavení celého úložiště z komponentů značky IBM trvalo přibližně šest týdnů. „Předcházela tomu ale dlouhá architektonická příprava, jde o poměrně složité dílo,“ podotkl Pokorný.

Součástí úložiště je takzvaná studená ulička, která napůl dělí kompaktní hmotu „kontejneru“, obsahujícího v plechových skříních jednotlivé součásti technologie.

A studená ulička nemá nadarmo svůj název – teplota uvnitř je kolem patnácti stupňů Celsia, což v kombinaci se silným svištivým hlukem a průvanem od ventilátorů vytváří poměrně málo přívětivé místo.

Ulička má strop a uzavírají ji plastová dvířka, aby dovnitř nevnikal teplejší vzduch zvnějšku.

To hlavní – stovky výkonných a nepřetržitě rotujících harddisků – je skryto v šuplících uvnitř poměrně fádních bílých skříní.

Zelené poblikávání kontrolek

I laik při otevření zásuvky s disky vidí, že se uvnitř neustále cosi děje. Disky na znamení své aktivity nepravidelně mrkají zelenými kontrolkami.

„Údržba celého tohoto zařízení se provádí vzdáleně, správci systému zpravidla nejsou fyzicky přítomni zde v Jihlavě. Bezúdržbově to ale určitě udělat nejde, protože disky jsou točivé, čili je bude nutné časem měnit. Je ale nutné to dělat tak, aby uživatel vůbec nevěděl, že se tam dělala nějaká údržba. Technologie je nastavena tak, že případné riziko hrozícího problému oznámí po síti předem, takže pak správce úložiště přijede a kupříkladu vymění vadný disk za nový,“ popsal Pokorný.

Kromě disků ještě systém obsahuje výkonné servery, vysokorychlostní síťové prvky či soustavu velkých baterií, které se neustále dobíjejí z běžné sítě a přes které je řešení úložiště napájeno. Cena zařízení je dvacet milionů korun.

Celé úložiště je složeno z celkem tří diskových polí. V každém z nich je 420 disků a každý z nich může uložit 10 terabajtů dat.

Dohromady součet kapacity sice zdánlivě dává více než výše udaných přibližně 10 petabajtů, ale to proto, že systém je nastaven na složitý systém zabezpečení – tedy vícenásobného zajištění dat.

„Běžně se tyto systémy používají pět až šest let. Po této době už lze předpokládat, že se natolik změní a zmodernizuje technologie, která navíc bude energeticky úspornější proti stávající, že se vyplatí neinvestovat do další údržby, ale postupně tuto technologii zcela obměnit za novou. Kdyby zařízení technologicky nestárlo, tak by mohlo být v provozu velice dlouho. Výrobci těchto technologií vždy po čase oznámí konec podpory jejich údržby například náhradními díly, protože už se jim to nevyplatí a současně i pro zákazníky je údržba starších technologií stále dražší,“ přiblížil Pokorný.