Zůstal mi pocit, že musím stále vším šetřit, říká pomocnice partyzánů

  17:48
Za pomoc raněnému partyzánovi stihl Helenu Stéblovou z Bystřice na Třinecku před 76 lety krutý trest. Mladou ženu i její rodiče Němci mučili a odvezli do koncentračních táborů. Otec se už nevrátil.

Navzdory velmi těžkému životu a strašným válečným útrapám má Helena Stéblová takřka vždy dobrou náladu. A na svých čtyřiadevadesát let rozhodně nevypadá. | foto: Ondřej Petržilka a archiv rodiny

Před koncem loňského roku převzala ocenění za význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie Československé republiky, a to od ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňka Hazdry.

Fotogalerie

„Zažila jsem toho hodně. Za války utrpení, hlad i ponížení… Ale stejně je pro matku nejhorší, když přežije své děti,“ povzdychla si čtyřiadevadesátiletá Stéblová, která měla s manželem čtyři děti, přičemž dva syny už pochovala.

Helena se narodila jako Lisztwanová v blízkých Košařiskách. Rodiče však byli v bezvýchodné ekonomické situaci, proto ji dali k adopci bezdětným manželům Haltofovým v Bystřici.

Po vypuknutí 2. světové války byla Bystřice začleněna do německé třetí říše a noví rodiče museli přijmout slezskou národnost. Před nucenými pracemi v Německu tehdy čtrnáctiletou Helenu zachránila jen služba u sedláka.

Udala je sousedka

„Bylo to v roce 1943, když nám na okno zaklepal těžce raněný partyzán. Prostřelená ruka už nekrotizovala a hrozila mu otrava krve. Otec věděl o lékaři z Třince Bogdanu Sorokovi, který pomáhal partyzánům, a poslal mě pro něj. Měla jsem strach. Vzala jsem si brýle, aby mě nikdo nepoznal, sedla na kolo a vyrazila,“ vzpomíná Stéblová.

Doktor se na nic nevyptával a večer přijel. „Ruku musel amputovat, už nešla zachránit. Odehrávalo se to na otomanu v kuchyni, při petrolejce, kterou jsem lékaři držela. Hrozný zážitek. Partyzána, jmenoval se Jan Heczko, jsme pak schovali na půdu a dali mu hůlku. Když něco potřeboval, klepal s ní,“ popisuje seniorka.

Dodává, že jednou klepal, když u nich byla na návštěvě známá. „Křičela jsem na kočky, aby nedělaly kravál. Naštěstí to pochopil. Za dva týdny si pro něj přišli jeho spolubojovníci. Pak jsme ukrývali ještě Pavla Sztefka, který se vrátil z první linie východní fronty a už nechtěl zpět. Než se dal k partyzánům, vystřídal na půdě Heczka. Domů kvůli nájemníkovi, který by ho mohl prozradit,nesměl,“ vykládá žena s tím, že ač byla rodina opatrná, její pomoc partyzánům neunikla sousedce, která rodinu běžela udat.

„Jednou večer k nám vtrhlo gestapo. Prohledalo dům, sklep, pokoje i stodolu. Když gestapák šlapal na půdu, cítila jsem takový strach, že mi nohy ztuhly, ale Sztefka schovaného za trámem pod střechou nenašel. Tehdy odjeli, ale krátce nato nás s mámou i tátou zatkli a odvezli na gestapo do Těšína,“ vybavuje se tragický den Stéblová.

Maminku zbili do bezvědomí

Než putovali do koncentráku, zažívali nepředstavitelná muka při výsleších. „Strašně nás bili. Ten vyšetřovatel byl možná o něco starší než já, myslela jsem si, že mě proto mlátit nebude. Spletla jsem se. Bušil do mě býkovcem po celém těle, maminku zmlátili až do bezvědomí, pak na ni vylili vodu a znova. Nakonec nás rozdělili,“ líčí seniorka tehdejší krutosti.

Helena Stéblová

Narodila se v roce 1925 v Košařiskách na Třinecku

Rodiči byla dána k adopci, holčičky se ujala rodina z blízké Bystřice. 

Za 2. světové války byla za pomoc partyzánům zatčena a skončila v koncentračních táborech. 

Válku přežila a poté se vdala. S manželem měli dvě dcery a dva syny. 

Dlouhá léta pracovala v Třineckých železárnách. 

V roce 2012 byla vyznamenána Záslužným křížem ministra obrany České republiky, nyní získala ocenění za význačnou roli v boji za obnovu svobody.

Zatímco ji odvezli do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku, maminku poslali do Mysłowic a otce do Sachsenhausenu. Tam ho v únoru 1945 zastřelili. Bylo mu 44 let.

„Nový domov. Půl ručníku, mýdlo, dřeváky, dřevěný barák plný pryčen a tisíce žen. Na večeři býval krajíc chleba s tím, že půlku jsme si měli nechat na ráno. Spala jsem na něm, aby mi ho druhá nesnědla. Každé ráno ve čtyři byl nástup. Kdo byl slabý nebo nemocný, šel do plynu. Z komína se nikdy nepřestalo dýmit,“ říká Stéblová, která měla nakonec štěstí v neštěstí.

Na rozdíl od mnoha jiných žen neskončila jako pokusný králík v rukou gestapáckých lékařů, ale pracovala v kuchyni. Ve třistalitrovém kotli vařily vězeňkyně pro všechny tuříny s vodou. Výjimečně vývar obohatilo maso z mrtvého koně z fronty. Jinak se v táboře nenašel kousek trávy nebo kořínku, vězni všechno snědli. 

„Ženy tam byly snad ze všech evropských států. Spřátelila jsem se s dívkou z Orlové a hned byl život snadnější. Povídaly jsme si, tajně slavily Vánoce, pomáhaly si. Jednou večer mi šeptala, jak je ráda, že mě má. Druhý den ji zastřelili,“ zmíní a v očích se jí zalesknou slzy.

Poslední okamžik hrůzy

Když se válka chýlila ke konci, Němci ženy z velkého lágru odváželi pryč. Stéblová se ocitla v transportu do malého tábora Salzwedel v jižním Sasku. Ve vagonech bylo tak těsno, až vězeňkyně umíraly. Jejich těla vyhazovali vojáci z vozů ven kolem trati.

„V cíli se dozorci dozvěděli, že tábor je plný, a odvedli nás do lesa. V tu chvíli jsem si myslela, že nastal můj konec. Byla jsem přesvědčená, že nás čeká hromadná poprava. Pak se vojáci vrátili s tím, že se v lágru uvolnilo místo,“ vybavuje si Stéblová další hrůzné chvíle.

V Salzwedelu se žena dočkala konce války. Strastiplná cesta domů jí však trvala rok.

Od matky se pak dozvěděla, že táta nepřežil. „Vybrali ho do skupiny, která si sama musela v lese vykopat jámu, postavit se na její okraj a čekat na výstřel. Prozradil nám to člověk, který byl v lágru s ním,“ konstatuje seniorka.

Odpouštím, nezapomínám

Rok po válce se provdala za Adama Stébla, s nímž měla dvě dcery a dva syny. Než odešla do důchodu, pracovala v Třineckých železárnách. Její velmi pohnutý příběh se stal součástí nedávno vydané knihy Museli zemřít? Příběhy psané krví od Petra Majera.

„Jsem vděčná za to, že jsem se dožila doby, kdy se všem žije dobře. O to víc nechápu, proč jsou mnozí lidé nespokojení. Dodnes ve mně zůstal pocit, že stále musím vším šetřit. Nikdy jsem ničím neplýtvala a nevyhodím ani malý kousek jídla,“ poznamená Stéblová a některým lidem vzkazuje: „Těm, co mi ublížili, jsem odpustila, ale to neznamená, že jsem zapomněla.“