Koloběžkou do Španělska. Žena z Tanvaldu jela poděkovat za život

  7:50
V roce 2017, ve 46 letech, jí diagnostikovali zhoubný nádor. Po krátké, ale zničující léčbě sedla na koloběžku a odjela z Česka až do vzdáleného španělského poutního místa Santiago de Compostela. Martina Josífek Zelinková z Tanvaldu přeprala osud a za sebou kromě 3 460 kilometrů nechala i své staré já.

Martina Josífek Zelinková na své pouti | foto: archiv M. J. Zelinkové

Její 43 dní trvající pouť ji duchovně tak obohatila, že dnes o ní nedokáže mluvit, aniž by se nerozplakala. „Těch důvodů k cestě bylo víc. Na operačním sále jsem někomu slíbila, že se musím vrátit z náruče smrti. Že pokud to přežiju, pojedu poděkovat ke hrobu svatého Jakuba,“ vzpomíná na rok 2017, kdy bojovala s rakovinou.

„Musím si odpustit“

Na cestu se vydala 30. dubna 2018. Slabá, pohublá a plná pochybností o sobě samé. „Odjížděla jsem po smrti mojí babičky. Obviňovala jsem se, že když umírala, jediné, co jsem dokázala, bylo sedět u ní a hladit ji. Já jsem totiž perfekcionistka ve všem, co dělám, která na sobě pořád vidí chyby a za toto jsem se nenáviděla. Musela jsem se zbavit vzteku, zloby a odpustit sama sobě,“ derou se mladé ženě do očí slzy v upřímné zpovědi. 

Fotogalerie

Jako cíl si nevybrala nic menšího, než nejznámější evropské poutní místo: katedrálu ve španělském Santiago de Compostela, kde jsou uloženy ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z Kristových učedníků. Každoročně tam míří desetitisíce poutníků, kteří cestují po takzvané Svatojakubské cestě, tedy síti dvanácti cest vedoucí ze všech koutů Evropy. 

Martina jela na koloběžce, již pojmenovala Bílý rytíř. Na zádech 29 kilo – stan, spacák, oblečení a náhradní boty. V peněžence pouhých 300 euro, ve vlasech vítr a v mysli odhodlání. Opustit manžela a tři své děti ale nebylo snadné. 

„Manžel mě přemlouval ještě v den odjezdu. Když jsem se s ním loučila v Příšovicích, šeptal mi do ucha, ať nejezdím. Ale já se vydala za dcerou žijící v Přepeřích u Turnova rozloučit. Tam je shodou okolností kostel svatého Jakuba, kde mi místní pan farář dal požehnání, včetně mé koloběžky,“ líčí Martina Josífek Zelinková. 

Každý den zvládla ujet obrovské vzdálenosti, někdy i 100 kilometrů. Projela Bavorskem, stihla při odbočce v Kostnici vzdát hold Mistru Janu Husovi, pak pokračovala přes švýcarskou Basilej do Francie a odtud do Španělska. 

„Když projížděla Švýcarskem, tak jsem se o ni fakt bál. Země totiž není v EU a nešla nám tam internetová data, takže nefungovala mobilní aplikace, která určovala Martininu polohu. Prostě nám zmizela z obrazovky,“ komentuje manžel Vladimír Josífek.

Boj o to, kde bude spát

Přespávala na farách, v ubytovnách Ultreia, které jsou rozesety po celé Svatojakubské cestě. Někdy dokonce u lidí, jež potkala cestou. 

„Ve Francii na jednom náměstí mě zastavil jeden Ital, nabízel mi ‚sleep‘ a ‚eat‘, ale nakonec byl tak neodbytný, že strhl pozornost všech kolem a seběhli se tam další chlapi, kteří se začali hádat o to, kdo z nich si mě vezme domů. To jsem raději odtamtud ujela,“ směje se při vzpomínce koloběžkářka.
Zažila i okamžiky plné humoru a lidského porozumění navzdory jazykové bariéře. 

„Nocleh mi nabídla jedna paní. Vzala si mě domů, dala mi najíst, dokonce mě nechala spát ve své ložnici a sama spala v obýváku. Problém ale byl, že já jsem vegetariánka, takže jsem nevěděla, jak odmítnout maso a neurazit ji. Na pomoc jsem si vzala Google translator. Ona si hned oddechla, protože jak se ukázalo, tak se styděla mi říct, že má doma jen zeleninu,“ vybavuje si. 

Vždy jí ale nebylo jen do smíchu. Ve Francii se během její cesty rozvodnilo několik řek a musela hledat alternativní trasy své cesty. Večer pak dojela unavená do města Dijon, kde byly všechny ubytovny obsazené. Zmoklá a promrzlá na kost si musela najít hotel k přespání – cesta ale vedla přes muslimskou čtvrť a ghetto. 

„Oni na mě doráželi, snažili se mě shodit z koloběžky a osahávat mě. Tam jsem si poprvé uvědomila, že jsem sama a pokud se něco stane, už mě nikdo nenajde,“ otřese se při vzpomínce.

Živa z masoxu

Kuriózní je, že cestou téměř nejedla. Živa byla jen z toho, co jí „cvrnklo přes nos“ cestou. „Ve Francii když mají lidé přebytky ovoce a zeleniny, dají je do tašky a pověsí na plot, aby si lidé zdarma brali. Tak jsem jedla jablka. Já si v batohu z domu vezla hlavně kostky masoxu, abych do sebe dostávala soli. Jediné, co jsem si neodpustila, byly báječné francouzské croissanty s nutellou,“ přiznává. 

Cestou stíhala krmit sociální sítě fotografiemi, takže ji sledovaly tisíce lidí z celé Evropy a dodávaly jí patřičné povzbuzení. Když dojela do cíle, splnila si sen a objala v katedrále zlatou sošku svatého Jakuba. Věděla, že nad ní držel ochrannou ruku.

Svatý Jakub volá zpátky

Zpět do Česka se dostala letadlem. Koloběžku rozebrala a poslala jako zavazadlo. „Když můj Bílý rytíř odjížděl na letišti pásem, rozbrečela jsem se. Já si s ním cestou i povídala, přirostl mi k srdci. Je zázrak, že mi ho cestou nikdo neukradl,“ diví se. 

Doma bez koloběžky dlouho nevydržela. Na sklonku roku 2018 na ní sjela Labskou stezku od Severního moře k prameni Labe. Cestou jí sněžilo. Kam pojede letos, ještě neví. I když… 

„U mně nikdo neví. Ale volá mě zpátky cesta ke svatému Jakubovi,“ přiznává Martina Josífek Zelinková.