Na kostitřasu vyrazil do Skotska, krize přišla v kopcích a protivětru

  7:16
Na vysokém kole, lidově kostitřasu, se Ivan Burkert vydal od pramene Labe v Krkonoších k nejsevernějšímu cípu Skotska. Vyrazil 24. června a na výběžek Dunnet Head dojel po 37 dnech a téměř 4 200 kilometrech. Těžká byla hlavně jízda kopcovitou krajinou.

Ivan Burkert na velocipedu v Hradci Králové | foto: Ondřej Littera

„Původně jsem si myslel, že cesta bude jednoduchá, že to bude z velké části rovina. Nakonec to bylo trochu jinak,“ říká šestapadesátiletý cyklista, který vydal několik knih. Byla to jeho pátá výprava. Dříve se na velocipedu vypravil do Santiaga de Compostela ve Španělsku, přes Istanbul do Říma, do Petrohradu a na norský mys Nordkapp.

Proč právě Skotsko?
Bylo to nezaplněné místo na pomyslné mapě mých cest na vysokém kole. Všechny státy na trase, kromě Lucemburska, jsme si s manželkou už dříve projeli na cyklozájezdech nebo sami, takže jsem spoustu míst už znal a věděl jsem, že západní Evropa bude pěkná, i když trochu přelidněná. Třeba Holandsko je královstvím cyklostezek.

Jak jste trasu plánoval?
První idea byla jet od pramene Labe do Hamburku a Cuxhavenu, pak jsem se chtěl podívat také do Skotska. Protože jsem na vysokém kole ještě nebyl třeba v Belgii, Holandsku nebo Lucembursku, tak jsme z Cuxhavenu jeli ještě do Amsterdamu, Bruselu a Lucemburku. Odtamtud jsme se stočili na Paříž a pod ní projeli zámky na Loiře a Mont Saint Michel. Z Normandie jsme přeplavali do Anglie, projeli její spodní část, přeplavili se do Irska, kterým jsme projeli až nahoru, a nakonec se trajektem dostali do Skotska.

Na samém začátku cesty jste měl ještě početný doprovod...
Od pramene Labe jsem jel týden před samotnou cestou. Udělal jsem si dvě etapy prologu, na kterých jsem měl cyklodoprovod kamarádů. Doprovázeli mě i první dvě etapy v České republice. Dále už jsem měl jednočlenný doprovod v autě, vystřídali se dva kamarádi. První část jel Michal Ševčík, který se v Amsterdamu vystřídal s Rosťou Prevužňákem. V autě jsme měli místo na spaní a veškeré zásoby, na střeše nosič a vzadu druhé vysoké kolo do kopců.

Co všechno jste si s sebou vezl?
Zavařil jsem si maso, abych měl kloudné jídlo, takže jsem s sebou vezl čtyřicet sklenic a přílohy. Vozím s sebou zásoby od toaletního papíru přes jídlo nebo náčiní na vaření až po pivo. Že se kluci tentokrát v doprovodu po cestě vystřídali, bylo balení jednodušší. Nemusel jsem balit na celou cestu, Rosťa přivezl do Amsterdamu další zásoby.

Fotogalerie

Jak dlouho trvá příprava?
Trasu jsem měl připravenou dlouho dopředu, v hlavě jsem ji měl zhruba rok. Praktická příprava trvá minimálně týden. Po sportovní stránce byla přípravou i účast na cyklotour Na kole dětem 2019, která měla letos již 10. ročník (jde o charitativní projekt na podporu onkologicky nemocných dětí, pozn. red.).

Jak taková cesta pomáhá Na kole dětem?
Je to můj srdeční projekt, u kterého jsem začínal. Na autě máme reklamu a i v zahraničí se nás lidé ptají, jestli je to náš sponzor. My jim vysvětlujeme, že jde o charitativní projekt. Snažíme se šířit nějaký odkaz, určitě tam ale peníze nevybíráme. Avšak když se někdo zeptá, odkážu ho na internetové stránky, kde je číslo účtu. Kdo chce, může přispět.

Jak dlouhá byla trasa v porovnání s předchozími cestami?
Bezmála 4 200 kilometrů, zatímco předchozí cesty vždy okolo čtyř tisíc kilometrů. Jen první výprava do Santiaga de Compostela měřila 3 300 kilometrů, ale po cestě byly Alpy a Pyreneje. Původně jsem si myslel, že skotská cesta bude jednoduchá, že to bude z velké části vlastně rovina.

A nebyla?
V Ardenách začaly první kopce, což vydrželo až do Francie. Trochu jsem si odpočinul u Loiry, ale potom už to byl jeden kopec za druhým. Když tam člověk jede autem po dálnici, má představu, že Francie je rovná, ale ono to tak není.

Co tedy bylo nejtěžší?
Těžká byla jízda právě kopcovitou krajinou, kde jezdíte jen nahoru a dolů. Když jedete 150 kilometrů a nepotkáte rovinu, má toho člověk plné zuby. Krize jsem měl ve chvílích, kdy se k tomu přidal protivítr.

A co počasí?
Zpočátku nám docela přálo. Tedy když pominu vedra v prvních dvou dnech. Třeba v Drážďanech to bylo při 36 stupních Celsia opravdu peklo. Potom bylo příjemně až do Normandie, kde se to začalo kazit. To v Anglii jsem jezdil skrz lijáky a vítr, tam to bylo krutější. Jestli jsem měl někde opravdu krizi, tak asi právě ve spodní části Anglie. Skotsko nás ale nakoplo. I když jsem toho měl už plné zuby, pomohla mi nádherná příroda.

Technika vás po cestě nezlobila?
Kola mi pečlivě připravoval kamarád Jiří Valenta z Hradiště na Písku. Snažili jsme se vychytal všechno, co se dá. Ale stejně jsme měli potíže s klínky na šlapkách. To byl náš evergreen, protože jsme to řešili každé dva dny. To jsme si říkali, že tu šlapku snad navaříme natvrdo. Na každé z cest byl vždy problém, na první mi praskla řidítka, na další vidlice.

Jaké byly ohlasy místních?
Byly fantastické. I když toho má člověk až po krk, lidé ho dokážou náramně zvednout. Ptali se nás samozřejmě na naši cestu nebo na projekt Na kole dětem. I můj doprovod měl okolo sebe vždy chumel lidí. Hodně je lákala třeba mapa cesty, kterou máme na autě. Navíc bylo na nosiči druhé vysoké kolo s českou vlaječkou. V Normandii, když jsme se chtěli utábořit, přišli za námi Belgičani a pozvali nás na večeři. Perfektních setkání tam byla spousta. Z každého druhého auta nám ukazovali palec nahoru nebo si nás fotili. Lidé nám říkali, že asi týden před námi se nějaký chlapík pokoušel udělat rekord na vysokém kole na cestě od nejjižnějšího bodu Anglie na nejvzdálenější místo na severu. Byla za námi paní a říkala, že v životě neviděla vysoké kolo, a teď v jednom týdnu spatřila dvě.

Jak vypadala cesta zpátky?
Cesta autem zpět nám trvala tři dny. Na nejsevernějším cípu Skotska jsme si udělali výlet na Orknejské ostrovy. Skotsko jsme si ještě trochu projeli, stavili jsme se v Edinburgu, abychom neodjeli moc rychle. A pak Londýn, kde byla noční prohlídka, a domů. V Česku jsem nejdřív vyložil Rosťu Prevužňáka, který je od Železného Brodu, a do Hradce jsem dojel ve čtyři hodiny ráno.

Takže žádné vítání a ovace?
Jasně, na to si nehrajeme.

Co byste poradil cyklistovi, který by chtěl vysoké kolo?
Ať vyrazí. Ať se za mnou staví a vytáhne ze mě nějaká moudra, já mu rád poradím, pokud bude mít zájem. Našeho syna Honzu dříve vysoké kolo moc nelákalo, ale loni na to sedl a hned bez pomoci jel. Občas se od té doby sveze.

Kam vyrazíte příště?
Na to je teď ještě hrozně brzy. V hlavě člověk nějaké nápady má, jsou státy, které ještě nemám projeté. Kdybyste se mě zeptal dvacátý den cesty, asi bych řekl, že už nikdy nikam (smích), teď už to je trochu jinak. Plány mám, ale co bude za dva roky, se uvidí. Napadá mě Jadran. S manželkou jsme loni byli na dovolené v Řecku a projížděli Albánii nebo Makedonii. Ještě je kam jet.