Často spolupracují s útulky. Jedno mají společné. Kočkám v nesnázích poskytnou teplo a krmení, věnují jim péči a lásku. A také se jim snaží zajistit to nejdůležitější – stálý domov.

„Dočasná péče je o tom, že dám zvířeti, které potřebuje intenzivnější péči, pocit bezpečí, jídlo a klid. Například když do útulku přinesou malé koťátko a je třeba jej krmit, vymazlit, vychovat a uzdravit, aby mohlo jít do rodiny, pak nastupujeme my, dočaskářky,“ vysvětluje Rita z Kynšperka. Celé jméno prozradit nechce. Obává se, že by jí lidé z okolí začali nechtěné či nalezené kočky vozit domů, namísto toho, aby se o ně sami postarali nebo jim zajistili místo v útulku.

„V Kynšperku ale žádný útulek pro toulavá zvířata není. A tak my, dobrovolníci, suplujeme to, co je úkolem radnic,“ stěžuje si Rita. Rukama jí prošlo už více než sto třicet kočičích tuláků a opuštěných koťat. A přestože mnozí z jejích svěřenců měli na kahánku, do kočičího nebe neodešel ani jediný. Na to je Rita právem hrdá.

„Takových lidí, kteří si vezmou zvířátko do dočasné péče, není mnoho a my si jich velmi vážíme,“ potvrzuje Anna Křehlíková, provozovatelka sokolovského útulku Láskou ke kočkám. 

„Mají na naše malé cvrčky mnohem víc času než člověk, který se musí postarat o několik desítek koček v útulku. Mají nalezence u sebe doma, mohou je víc hladit, často na ně mluví a věnují se jim. Koťátka se pak mnohem lépe socializují a tedy i lépe udávají do rodin,“ vysvětluje s tím, že toulavé kočky jsou obrovský problém, přestože na ulicích vidět nejsou. 

Potvrzuje to skutečnost, že v současné době má útulek v péči kolem stovky koček. A to včetně těch, které jsou v dočasné péči dobrovolníků nebo lidí kolem útulku.

Kočičí osudy nebývají někdy zrovna růžové

Osudy mnohých čtyřnohých krásek, které tu čekají na „svého“ člověka, přitom nejsou právě růžové.

„Odchytili jsme například kočičku s poraněným okem, která přišla o pomoc prosit na zahradu kynšperské mateřské školy. Dnes už má domov v Praze. Pomohla jsem kocourkovi, který z posledních sil zalezl k nám na zahradě do keřů. Byl zablešený, v uších svrab a měl takové problémy se zuby, že ani nemohl jíst. Když jsem ho viděla poprvé, tak ho vlastně nesly blechy, jak byl vyhublý,“ vzpomíná dočaskářka Rita, která si dokázala získat jeho důvěru, odchytila jej a odvezla k veterinárnímu ošetření. Díky tomu přežil. 

Vypiplaným kočkám se snaží najít náhradní domov. Jejím zatím posledním byl černý kocourek Amálek, kterého našla jako koťátko, velké sotva do dlaně. Ležel zraněný a nemocný v zahrádkářské kolonii. 

„Lidé po něm házeli kameny, aby ho odehnali. Tak se bál, že se jen třepal, když jsem k němu přišla. Podařilo se mi z něj vychovat krásného mazlivého kocourka s oranžovýma očima, pro kterého si přijela mladá slečna. Byla ale těhotná a jakmile porodila, Amálek byl zpět u mě. Teď si pro něj přijeli z Chebu, snad bude mít tentokrát víc štěstí,“ přeje si Rita.