„Byly uložené na faře v Ratajích. Obrovské balíky plné knih, které v 70. roce musely zmizet z regálů ve všech knihovnách,“ vzpomíná Kašpárková, která letos získala nejvyšší ocenění, jakého mohou ve svém oboru knihovníci dosáhnout, medaili Zdeňka Václava Tobolky.

Ocenění jste dostala za cizojazyčnou literaturu. Co to znamená?
Vytvořila jsem projekt na doplňování knihoven cizojazyčnou literaturou. Možná jsem naivní, ale věřím, že lidé chtějí číst novinky, které vycházejí ve světě, v originálu. Pilotní projekt už skončil, ale nápad bude pokračovat, ministerstvo kultury chystá dotační titul. Je to samozřejmě finančně náročné, ale zase to knihovny posouvá dál. I když to pro ně není bezpracné.

Co je čeká?
Základem jsou angličtina, němčina, slovenština, italština, ale třeba na severu země chtěli polštinu, tak ji mají. Knihovníci vybírají z nabídky, jen oni vědí, co vybrat, o co bude zájem, a pak budou muset literaturu propagovat, aktivně nabízet. Zatím se to týká 52 knihoven napříč kraji. Jde o beletrii, naučnou literaturu i dětské knihy. Knihy se pak samozřejmě nabízejí dál, do menších knihoven.

Máte srovnání našich a zahraničních knihoven, v čem se liší?
U nás v zemi je jednoznačně nejhustší síť veřejných knihoven. Jsou prakticky v každé obci, kdežto na západ od hranic jen ve větších sídlech. Navíc si tady lidé mohou i v těch maličkých obcích půjčit aktuální tituly, díky spolupráci s velkými knihovnami. Rozhodně jiné je i to, že knihy balíme. Tím jim prodlužujeme životnost o několik let. Ale balíme je do fólie a to není zrovna ekologické. Třeba ve Francii knihy neobalují, pak jsou samozřejmě v horším stavu. Jenomže jak mít zelenou knihovnu bez spotřeby plastů a zároveň knihy chránit, to ještě nevím.

Kdybych chtěla získat zaměstnání v knihovně, co musím znát?
Poslala bych vás na rekvalifikační kurz, abyste se naučila, jak a kde knihu objednat, stáhnout, zařadit do fondu, rozšířit fond, počítačové programy, se kterými pracujeme, vyhledávání informací, spoustu legislativy. Je toho hodně a neustále se něco mění. Teď se třeba připravujeme na propojení knihovních databází.

Knihovnictví je i studijní obor.
Ano, chodí k nám studenti na praxi třeba z Luhačovic (Střední odborná škola Luhačovice nabízí obor Informační služby ve firmách a institucích, pozn. red.), střední škola je i v Brně. Absolventů se středoškolským vzděláním je ale méně, než bychom potřebovali. A samozřejmě je knihovnictví i vysokoškolský obor.

Co dělají knihovníci, kteří nejsou vidět v půjčovně za pultem?
V knihovně se dělá mnoho práce, kterou čtenář nevidí. Knihy se musí zapsat, musíme se starat o knižní fond, objednávají se knihy a časopisy, CD, DVD, vše se musí kontrolovat i po ekonomické stránce. Jednáme se starosty obcí a knihovníky, vyhledáváme pro ně dotační tituly, které mohou využít, zjišťujeme poptávku, chystáme soubory knih na zápůjčky do malých knihoven. Ti, kteří jsou za výpůjčním pultem, musí umět komunikovat a úplně specifické je to v dětském oddělení. Tam musí mít člověk talent pracovat s dětmi.

Pamatuji si z dětství, že se v knihovně téměř nesmělo promluvit. To už neplatí?
U nás se mluví a jsme rádi, když se mluví, ale nesmí to rušit ostatní. Dnes si tady děti dávají i rande, schází se, povídají, píší úkoly. Nebo se válí s knížkou na matracích. Jiné přijdou kvůli počítači, další si chtějí popovídat s knihovnicí. Snažíme se je moc neomezovat, pokud to jde, protože příkazů a zákazů mají dost ve škole nebo doma. Někdy ale slyším jejich rozlet až do kanceláře. Jsou děti, které přijdou i třikrát za týden, jiné jen se školou. Abychom to podpořili, nabízíme programy už pro nejmenší děti s rodiči.

Vy jste knihovnictví studovala, co vás na tom lákalo?
Bavily mě systémy. Zjistila jsem, že jich je celá řada a že v knihovnách používají velmi odlišné způsoby řazení a uchovávání knih. Zajímá mě, jak propojit pracovní procesy tak, aby byly funkční. Také práce s lidmi mě bavila, metodika a organizování, dnes bychom to nazvali jedním slovem management.

Byla jste u mnoha změn, kterými knihovna v Kroměříži prošla. Na které vzpomínáte?
Na začátku 90. let se sem začala vracet takzvaná „zetka“, tedy knihy zakázaných autorů, které z knihoven vyřadili v roce 1970. Bylo jich obrovské množství a zároveň prudce stoupl počet čtenářů, protože je lidé chtěli číst a jinde se k nim nedostali. Knihovna se změnila hodně, dnes je z ní komunitní centrum, jsou tady výstavy, přednášky. Jsme i detašované pracoviště zlínské univerzity a provozujeme informační centrum. Změnily se technologie, čtenáři se mohou obsloužit sami a nečekat u pultu. A zásadní bylo i stěhování do současných prostor v roce 1998. To jsme s manželem trávili večery nad plány a s pravítkem vymýšleli, jak to udělat, abychom se vešli.